Reklama


Ložnici zdobí tlumené světlo dvou svící a mladí rodiče právě vypnuli televizor, aby ho vystřídala jemná hudba. Voní levandulová tyčinka. Na stole dvě sklenky od červeného vína. Atmosféra je prosycená vzájemnou náklonností a děti naštěstí spí. Dvojice už jen špitá. Začíná tento týden první milostná předehra…

V tom vrznou panty a dovnitř vtrhne prudké světlo z předsíně. Mezi dveřmi stojí pětiletý drobek, křečovitě svírá plyšového medvěda, oči má přes celý obličej a skřehotá: „Já se bojim!“

Mrzutý tatínek se vztekle přikryje peřinou a maminka se střemhlav vrhá po noční košili. „Prosím tě, čeho se bojíš?“ zeptají se oba unisono.

Čeho?

Proč se ptáme tak hloupě, když své děti vychováváme v duchu bubáků, kteří se noří ze tmy a mají hrozivé oči, 5. prosince zveme do bytu čerty a pak vyprávíme známým veselé historky o tom, jak naše ratolest, strachy fialová, recitovala zmateně básničku majíc pocit, že jí právě běží o život?

Děsíme své děti vodníky, polednicemi, kostlivci, babami Jagami, krvelačnými vlkodlaky a podobnými nestvůrami, číhajícími na nebohá dítka za každým rohem a tetelícími se na jejich zazlobení, protože právě to je důvod jejich nemilosrdného útoku.  

Jestli nebudeš hodný, vezme si tě čert

Kolikrát jsme tohle v dětství slyšeli a kolikrát sami vyslovili? Vzpomeňme si, jak nám bylo, když jsme po všech strašidlech, kterými nás dospělí se zlomyslným úsměvem krmili, v noci strachy drkotali zuby pod peřinou a báli se i fotbalového míče pod skříní. Proč by naše děti měly být jiné? To bychom museli být jiní my. Jenže nejsme. Když si nevíme rady, použijeme berličku.

Folklór nebo pitomost?

Představme si, co si myslí takové dítko, na které pár dnů před Vánocemi pustíme do bytu čerta, aniž bychom se ho pokusili chránit, a spolu s pekelníkem rdousíme malého plačícího synka větami typu: „No jen si vzpomeň, jestli jsi nezlobil...“

Jasně, že se bude snažit, a bude-li upřímný, určitě přijde na to, že to celý ten rok nebylo úplně bez obtíží. Takže si vlastně velice rychle spočítá, že to má spočítané. „Možná by tě zachránila básnička,“ huhlá čert hrozivým hlasem. A tak strachy vyklepané dítě recituje „Na jaře, jaře čáp jede v kočáře.“ – ač je prosinec, protože ho ve vyděšené hlavince nic jiného nenapadlo.

Je to náramná taškařice, vidět své potomky, jak se plačíce snaží vyrecitovat či vyzpívat si ještě nějaký čas mimo pekelný kotel.

Lékařské knihy jsou popsané mnoha řádky na téma koktavost z vyděšení, noční pomočování, noční děsy, jiné psychosomatické potíže, tik a podobně.

Jsme jediní, v kom vidí ochranu

Je dobré si uvědomit, že jsme jedinými, komu naše dítě bezvýhradně důvěřuje. Stavíme se do role ochránců a dítě nás vnímá jako jediné útočiště. Když jede auto, držíme ho za ruku, vysvětlujeme, co by nemělo dělat a jak moc se o něho bojíme. To je jistě schopné pochopit. Jak se ale cítí zmatené, když jeho úžasný neohrožený tatínek a starostlivá maminka v klidu přihlíží, jak na něho hudruje ošklivý čert, a co víc – oni ho dokonce na něj pozvali!

Myslíme si, jak je to pro dítě poučné, pro nás je to možná i zábava, ale náš dosavadní chráněnec to může vnímat jako podraz. A navíc ze strany, kde to nečekal.

Nebuďme nespravedliví

Strašme své dítě čerty a polednicemi, pokud se domníváme, že je to výchovné. Buďme slabochy, kteří si chtějí usnadnit nelehký rodičovský úděl tím, že budeme spoléhat na strach, vyvolaný námi vymyšlenými nástroji pomsty za jeho špatné chování nebo rozbitý budík. Nechme stranou, že v konečném důsledku je trochu zbabělé, schovávat se za strašidlo. Nedivme se ale pak, že nás těžko v noci nechá, abychom mu připravili půdu pro sourozence.

Strašíte svoje děti? A jak strašili vás?