Když si naši známí kupovali nový byt, hledali takový, který bude rozdělený na co nejvíce pokojů. "Máme tři dcery, věkově celkem vzdálené, a i když by mohly být v jednom pokoji, zdá se nám lepší udělat jim tři samostatné," vysvětlovala mi tehdy Kamila, jejich matka. Nakonec se jim koupě povedla a dívky mají své malé pokojíčky, přičemž největší dostala ta nejmenší. "Ve svých čtyřech letech potřebuje hlavně prostor na hraní, kdežto těm starším - je jim devět a čtrnáct - stačí hlavně to, že mají své území," dodala.

Jenže, ne každý má možnost koupit byt na míru, a tak většina dětí bydlí ve společných pokojích. Pak je na rodičovské diplomacii, aby se děti v pokoji cítily dobře. Jak toho dosáhnout?  

"Při zařizování pokoje pro dva a více sourozenců začíná být na bitevním poli pěkně horko. A vybudovat po válce bezkonfliktní, bezcelní a bezpasovou zónu? K tomu bychom potřebovali vystudovat všichni alespoň několik semestrů dětské psychologie a interiérovou architekturu zároveň," uvádí Pavlína Blahotová, novinářka, zaměřující se na bydlení, která napsala knížku Bydlíme s dětmi ... a děti s námi (Albatros, 2003).

V ní rozebírá mimo jiné i to, jak srovnat více potomků do jedné místnosti tak, aby se ani jeden necítil nesvůj. Sama se přiznává k tomu, že ani jí se nevyhnuly chyby - jako příklad uvádí průchod ve stěně mezi pokoji dvou starších synů v novém domě. Zprvu to sice chlapci kvitovali s povděkem, ale už za rok si lezli na nervy, hádali se o to, kdo překročil čí území, a nakonec si sami postavili místo dveří velkou skříň: a to byli oba kluci, pouhý rok od sebe.

Autorka radí, aby se rodiče v případě bezradnosti raději poradili s bytovým architektem, protože tahle investice se jim vyplatí. Jeho nápady mohou být neotřelé a ukáže se třeba, že ani v malém pokojíku nemusí být palandy, protože ty se třeba do paneláků s nízkými stropy a vydýchaným vzduchem moc nehodí. Zrovna tak není nutné, aby byl pokoj pro více dětí zarovnaný nábytkem a drobnostmi, je však třeba potomky od útlého věku vést k tomu, aby nehromadily zbytečnosti.

Co by mělo být v pokoji pro více dětí? 
 - několik ryze soukromých území, na něž třeba z místa sourozence není vidět
 - každé dítě potřebuje možnost vlastní výzdoby svého koutku
 - každý má mít vlastní psací stůl a odpadkový koš. I když vyrobíte psací stůl z jedné dlouhé desky, mějte na paměti jasnou a výraznou hranici v jejím středu. Stoly můžete "nastavit" policemi nad nimi.
 - jasně vymezené hranice, kde končí jeho prostor, použít lze třeba paraván, lehký závěs či třeba bambusová roleta od stropu, lehký nábytek, koneckonců, hranicí může být i psací stůl, nebo velká květina (pozor na to, aby byla stabilní)
 - jasně stanovené povinnnosti týkající se úklidu tak, aby to odpovídalo věku
 - pokud je to jen trochu možné, dejte dětem největší místnost. Ruku na srdce, kolik času trávíte vy v obýváku a kolik ony ve svém pokoji?

Samozřejmě, může se stát, že sourozenci jsou natolik bezkonfliktní, že se hádat nebudou, ani když nebudou mít přesně dané hranice. Ale spíše tomu bude naopak a se stoupajícím věkem bude růst i jejich touha po soukromí. Pavlína Blahotová upozorňuje, že rodičovský pokyn "tady máte jeden stůl, první si úkoly napíše ten, kdo přijde první, a nebo se nějak domluvíte" nemá šanci na úspěch.  

Možná těžší, než zařídit pokoj pro děti opačného pohlaví, je srovnat v něm dva či více potomků rozdílného stáří. "I když se to samo nabízí, neměli byste starší dítě automaticky pasovat do role pečovatele a přehodit na něj většinu starostí o mladšího sourozence," varuje Pavlína Blahotová. Naopak, i když je jedno dítě o hodně starší, i za to, jak spolu žijí, zodpovídají pořád  rodiče. A ti by měli zařídit pokoj tak, aby třeba tříletá holčička nerušila desetiletého stavitele složitých konstrukcí. Může si třeba část dne hrát pod dozorem rodičů v pokoji. Naopak starší dítě si třeba bude chtít před spaní číst a mělo by tu možnost mít třeba v pokoji nebo v kuchyni, když by to jinak malého brášku rušilo. Lepší je ale uspořádat pokoj tak, aby to bylo možné přímo v něm.  

Území pro dvě či více dětí se dá rozlišit také pomocí doplňků, ale snažte se to s nimi nepřehnat. Ani chlapec obývající pokoj s dívkou se nemusí nutně koukat na růžovou à la Barbie všude, kam dohlédne za hranicí své poloviny. A naopak, dívka by neměla být nucena žít s výhledem na tucet plakátů těch nejhrůznějších hudebních skupin. Lépe je zůstat u něčeho neutrálnějšího, už proto, že každý se ze své postele většinou dívá právě na protilehlou stěnu.

Stěny by proto měly mít každopádně nějakou univerzální barvu, závěsy mohu být vzorované, ale nikoli třeba infantilní. "Když se rozhodnete pro dokonale neutrální zařízení, vůbec nic se nestane. Rozhodně se nemusíte bát, že byste na první pohled nepoznali, kterou část pokoje obývá syn a kterou dcera," píše autorka.

No co radši zapomenout

Někteří výrobci se řídí heslem "do malého pokoje skládací nábytek". Ale popravdě řečeno, takový se hodí možná na svobodárnu, nikoli však do dětského pokoje. Představte si tohle: dítě může mít na stole rozdělanou práci a večer by ji mělo složit, aby mohlo vytáhnout postel? Podobné to bude s postelí - zvláště dospívající se na ni rádi natáhnou i přes den.

Takže i když řešíte rébus, jak do malého pokoje naskládat co nejvíce potomků, na skládací nábytek si raději vzpomeňte až v nouzi nejvyšší. Něco jiného ovšem je, když je třeba některý zasouvací nábytek či nápad, díky němuž jedno lůžko je vyvýšené a o půl metru přesahuje to druhé. Ušetříte tím celý metr. Ale vymyslet takové a jiné řešení vám nejspíše pomůže jedině právě výše zmíněný architekt. 
                                     

Reklama