Bulvár

Proč nemůžu být kočka

Když jsem byla malá, chtěla jsem být vždycky koťátko, protože mi naši nechtěli nikdy žádné do bytu povolit. Bylo to tenkrát smutné i veselé, mňoukala jsem na rodiče místo odpovědí a docela se do toho kotěte uměla vžít.

Největší rána pak ale přišla, když jsem se ke kočce konečně dostala - měla jsem ji „půjčenou“ od kamarádky na hlídání, když jela se svými rodiči na hory. První den bylo všechno skvělé, jen večer mě trošičku řezaly oči. Druhý den to bylo horší a odpoledne mě začaly svrbět strašně ruce. Oči už jsem měla jako králík. Nic jsem ale neříkala, protože mě ani nenapadlo, že by to mohla být alergie. Ale byla.

Naši byli na mrtvici a já brečela ještě týden potom, co přestaly fungovat alergeny. Došlo mi totiž, že už nikdy nebudu mít vysněnou kočičku. A být kočkou jsem se pak už taky bála, protože co kdybych začala být alergická sama na sebe?

Mirenka


To je moc hezký příběh, i když v něm chybí happy end a je mi vás moc líto. Alergie na zvířata je asi to nejhorší, co může člověka potkat, to už je pomalu lepší být alergický na lidi (pokud možno selektivně). Vážně bych vás nějak rád povzbudil, ale zdá se, že máte jasno. To mne mrzí...

   
31.01.2007 - Společnost - autor: Richard Klíčník

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme