Reklama


Touto otravnou a otřepanou otázkou chytám za „flígr“ své dcery při ranním úprku na autobus.
Pokud se ovšem nestačí vypařit dříve, než se vybatolím z teplé postele.

Snaží se nenápadně proklouznout, než jim pitomou čepicí zničím pracně vytvořený rozcuch, ježečka či jiný složitě vysochaný účes.
Místo před zrcadlem v předsíni je v naší rodině asi nejfrekventovanější.
Divím se, že tam ještě není vyšlapaný důlek.
Pes je s plným močovým měchýřem přilepen ke dveřím a holky si klidně syčí laky na vlasy, patlají tužidla, motají copánky a čile experimentují, aby byly ve škole co nejkrásnější.
A já, nemoderní matka jim tyhle zázraky, kterým věnují tolik ranního úsilí, zhatím napařením lyžařského kulicha.
“To není fér.“
Odchází poraženě otrávené dcerušky a já vím, že čepice poletí do batohů, jakmile mi zmizí z dohledu.

Nedokážu vůbec pochopit, jak může někdo dávat přednost parádě před zdravím.

To přece nemá s mojí staromódností nic společného.
A netýká se to jen mladých, i když ti v prostovlasosti vedou.
Denně cestou do redakce pozoruji vyfešákované hlavičky s rudýma, až fialovýma ušima.
Od napomomádovaných mladíků, proplešlých pánů středního věku, po dámy s vodovou jak od kadeřníka.
Já vím, nic mi do toho není, je to jejich věc, ale ordinace nosních, ušních a krčních lékařů musí mít v těchto dnech napilno.

A přitom stačí tak málo.

Nasadit si čepici, ušanku, baret, hučku nebo třeba jenom čelenku.
Že vám nesluší?

Nevěřím. Vždyť je takový výběr.

Chce to jen udělat si čas, vzít s sebou třeba nějakou kamarádku a zkoušet, zkoušet a zase zkoušet.
Zažijete při tom spoustu legrace a věřte, někde na vás čeká určitě ta pravá čapka, která vás nejen zahřeje, ale bude vám i slušet.

Tak hodně štěstí a hlavu v teple.