Přečtěte si krátkou povídku o dvou cestovatelích, kteří hledali v tundře chatu. Je věnována mému příteli a navigátorovi s GPS, Michalovi. S láskou, jaké jsou schopni jen muži.

winter

Ticho se zhmotnilo, jediný zvuk, který slyšeli, byl jejich vlastní dech a šustění lyží na zledovatělém povrchu.  Zabaleni v péřových bundách a kalhotách, s lyžařskými brýlemi na očích a s čepicemi kryjícími zbytek holého těla kráčeli proti slunci, jen líně se převalujícímu těsně nad horizontem. Šípy slabého slunečního svitu prosvěcovaly miliardy krystalů zmrzlé vlhkosti ve vzduchu. Prostor zářil, ale nehřál. Vousy bobtnajícího strniště byly obaleny námrazou. Dech se těžko smiřoval s krutým mrazem, který vyplňoval nekonečné prostory dalekých pustin Laponska a svůj boj o život prohrával hned za hranicí rtů. Měnil se v krystaly ledu, které se přidávaly k ostatním ve vzduchu. Šli a vydechovali diamanty dechu.

Krok za krokem kráčeli směrem, kde doufali, že najdou přístřeší na tuto noc. Kráčeli monotónně, kráčeli snovou krajinou. Na dalekém obzoru stál odhodlaně jeden strom. Zdánlivě vyhrával souboj se sněhem, který přikryl vše živé. Zdánlivě vedl válku s mrazivými větry a zapomenutými bohy severu. Ale jeho existence jen dokazovala, že ne vše se dá pochopit rozumem. Ten strom měl být zlomený, měl být mrtvý, ale místo toho tiše spal a stál a čekal na krátké jaro.

Expedice měla problém. Noc přečkali v krutých mrazech ve stanu v lese. V zimních spacácích, oblečeni ve všem, co měli sebou, celou noc mysleli na to, až se rozední. Až žlutá tvář vyjde nad obzor na pár hodin a prosvětlí pustotu tundry. Nesnídali, nebyli schopni zapálit vařič. S vypětím všech sil sbalili stan a vyrazili na cestu. Postupně přicházeli k sobě a prohřívaly se části těla, které přestávali ve spacácích cítit. Zmrzlé nohy ve zmrzlých botách trvaly nejdéle, a když přicházely k sobě, řvaly bolestí prohřívající se tkáně.

Problém byl v orientaci. Již tu chatu měli najít, již měli být v teple dřevěného srubu. Ale jejich GPS jim ukazovala, že jsou stále daleko od cíle.

Zastavili se, jeden vytáhl mapu, druhý GPS. Minulost a současnost. GPS ukazovala, že jsou na břehu jezera, 10 km od chaty. Stáli na vrcholu kopce u jediného stromu v širokém dalekém okolí.

Hádali se. Hádali se tiše očima. GPS musí být porouchaná, nejsme u žádného jezera. Jsme u jediného stromu v okolí.

Ten, kterému patřila GPS, kroutil hlavou, nevěřil, že mohla jeho mašinka zklamat. Že technika selhala. Druhý přemýšlel. A prohlížel mapu. V palčácích se těžko překládala a mírný mrazivý vítr ji trhal z rukou. Z kopce viděli zvlněné zasněžené okolí, zářez řeky i místo, kde by mohla být chata. Jen kdyby jim ta GPS neříkala, že jsou úplně jinde. Nohy, opět bez pohybu, začaly promrzat.

Rozhodli se jít jen podle mapy. Žvýkali zmrzlé sušené maso a organismus hltavě přijímal sebemenší náznaky energie, které mu byly dodány, aby udržel těla v pohybu a teple. Slunce se po krátkém období nad horizontem odhodlalo zase pomalu zalézt za obzor a ponořit krajinu do odstínů šedé a černé.

Svah se začal sklánět a saně, naložené nákladem, které táhly za sebou, je tlačily a přidávaly jim na rychlosti. Brzdili, seč mohli, ale proti energii nákladu měli malou šanci na úspěch. Sjeli k jezeru. Tady má být chata, ale kde?

Ztráceli naději, slunce zapadlo za obzor a teplota prudce klesala pod 30 stupňů pod nulou. Myšlenky jim zmatené vykreslovaly další noc ve stanu, kdy místo spánku budou drkotat zuby. V brýlích přestávali vidět, a když je sundali, zahlédli naději. Naději v podobě zasněženého a zamrzlého červeného pruhu na stromě, který znamenal, že tady na tom místě již někdy stála lidská noha. Došli ke značce a viděli další, matně, ale vypadalo to jako turistická značka. Netušili, kam vede, lidská stopa nebyla vidět v širokém, dalekém okolí.

Ten kopeček se jim překonávat nechtělo. Po celém dni, kdy byli vystaveni mrazu a námaze, jim šlapání stromečku nešlo. Sáně je stahovaly zpět a pokaždé, když zvedli nohu k dalšímu kroku, vrávorali a vypadali, že se převrhnou nazpět. S vypětím všech sil se doškrábali na vrchol. A pod sebou uviděli komín a dřevěný srub.

Již zatopili, již si ohřáli teplou večeři a vypili moře teplých čajů. Jejich teplota se srovnala na normálních 37 stupňů. Již se jim rozlily úsměvy na rtech.

Vytáhli ze svých saní všechny dobroty i plastovou lahev s rumem. Nalili si panáka, zapálili doutníčky a sedli si na lavici před chatou.

První: „To byla paráda, co?“

Druhý: „Jo, to byla!“

První: „Já jsem tak rád, že jsem tady, to je nádhera! Co?“

Druhý: „Jo, to je!“

První: „My máme stejně kliku, že jsme tu chatu našli! Co?“

Druhý: „No, kdybychom ji nenašli, tak bychom zase v pohodě přespali ve stanu, ne?“

První: „Vlastně jo, škoda, že jsme tu chatu našli!“

Reklama