Takové drobné, to je ale i kovová padesátikoruna. A když k tomu připočtete ještě pár dvacetikorun a sem tam desetikorunu, může to dát za den celkem slušnou částku. Bez námahy a bez práce.

Začalo to desetikorunami

Začalo to zcela nevinně. Jarmila byla zvyklá si nechávat v peněžence drobné, pětikorunu nebo desetikorunu do košíku na nákup.
Desetikoruny se však najednou začaly ztrácet.
„Sakra, přece nejsem tak blbá, vždyť určitě vím, že jsem tam měla včera přinejmenším dvě.“
Když musela už po několikáté u neochotné prodavačky žadonit o drobné, pořídila si nákupní žeton a odloženým desetikorunám přestala věnovat pozornost.

peníze

Další nemilé překvapení ji však čekalo, když vzala jednou ráno ze stolu peněženku, a aniž by se podívala na její obsah, vydala se po práci na malý nákup, jen pro nějaký sýr a pečivo. Doma ještě bylo nakoupeno od víkendu.
Byla si stoprocentně jista, že má v peněžence dobrých 300 korun v padesátikorunách, protože ještě den předtím se jí prodavačka v supermarketu omlouvala, že ji vrací v takových drobných.
Ale ouha, při sečtení nákupu, který činil něco málo přes dvě stovky, otevřela peněženku a zjistila, že tam má pouze jednu padesátikorunu.
To je trapas. Zaplatila tedy jenom chleba a rohlíky a zbytek nákupu vyskládala z košíku.
Doma se pak ptala svého manžela, jestli ji nebral z peněženky nějaké drobné, třeba na pivo.
„Proč bych ti bral drobné? Víš, že bych ti do peněženky nešel,“ dostalo se jí odpovědi.
„Zeptej se Lukáše.“

Lukáš je jejich dvanáctiletý syn. Dostává pravidelné kapesné, proč by ještě bez dovolení sahal mámě do peněženky?
Lukáš chvíli zapíral, ale potom se přiznal. Prý měl kamarád narozeniny a oni se mu skládali na dárek.
„Příště mi to řekni a neber si peníze bez dovolení. Dám ti je sama,“ pokárala Jarmila syna.
Nějaký čas byl klid, ale pak si Jarmila všimla, že se jí opět ztrácí z peněženky drobné. No, drobné, ona taková padesátikoruna, a k tomu ještě pár dvacetikorun a desetikorun, to už dá slušnou částku.
Peněženka vymetená, jen papírové bankovky zůstaly.
„Lukáši!“ zařvala tentokrát už naštvaná Jarmila.
Lukáš opět zapíral, ale pak se s brekem přiznal, že si peníze vzal, a slíbil, že už to nikdy neudělá. Na co si peníze bral, neřekl.

Jak dlouho?

Jenže slib mu dlouho nevydržel a peníze si vzal z máminy peněženky znovu. Nepomohl ani následující otcův nářez ani matčin křik. Jarmila začala nejen peněženku, ale pro jistotu i běžně dostupné peníze před synem schovávat. Dobrý pocit z toho však neměla.
Oba s manželem nemohli z Lukáše dostat, na co potřebuje ve dvanácti letech ještě víc peněz, když dostává celkem slušné kapesné. Napadla jich také myšlenka, jestli není obětí nějaké šikany nebo vydírání ve škole, nebo jestli proboha nebere drogy. To se ale naštěstí nepotvrdilo.

Rozuzlení je zcela prosté. Lukáš začal kouřit. Nachytal ho táta, když šel jednou z práce domů přes park. Lukáš stál schovaný za velkým stromem a se stejně starým spolužákem a o tři roky starší žačkou od nich ze školy společně „vypalovali zobáky“.
„Jak dlouho už kouříš?“ udeřil na něj otec po příchodu domů.
„Tak půl roku,“ pípl Lukáš.
Zhruba takovou dobu, co se Jarmile začaly ztrácet z peněženky drobné.

Ať si je koupí sama

A Lukáš prý dostal rozum. Možná si ještě tu a tam za školou tajně potáhne, ale o tři roky starší žačku z jejich školy, kvůli které bral doma peníze, už nákupy drahých cigaret neohromuje.

Přečtěte si také:

Reklama