Víc hlav víc ví, proto se obracím na vás, ženy-in. Jste  tu z různých koutů světa, s různými životními zkušenostmi, různými povahami, tedy i různými způsoby řešení zapeklitých situací.

 

Předmětem mých trápení je můj partner. Má zdravotní potíže, ale odmítá jít k doktorovi. Má prý fóbii z bílých plášťů a z pachu nemocnic. Dochází jedině k zubařovi, protože je to jeho kamarád rybář (to je logika, co?).

 

Jakoukoliv nemoc léčí lipovým čajem s medem a citronem, ovšem ty příznaky, co má, asi čajem nevyléčí. Vše nasvědčuje na cukrovku, tu stařeckou – no, ve svých čtyřiapadesáti na to už nárok má. Trpí neustálou žízní, motá se mu hlava, sem tam má křeče v nohách a začal trpět na ječná zrna. Prý ho kromě těch křečí skoro nic nebolí, občas záda, tak je vlastně zdráv.

 

Tohle trápení s ním mám celý život. V podstatě znám jen dva druhy chlapů – notorických hypochondrů, co dělají vše pro to, aby mohli ležet na gauči, a těch druhých, kteří, i kdyby umírali, budou tvrdit, že jim vlastně vůbec nic není. Na toho mého nezabírá vůbec nic – žádná diplomacie, výhružky, nic. Zkoušela jsem to i přes jeho děti z prvního manželství, ale jakmile se jen zmíní o doktorech či nemocech, mává rukou, odhání je a má silácké řeči, že se dožije sta let, jako jeho praděda.

 

Jenže já tyhle příznaky zažila u své tety a ta pak musela brát prášky, bohužel si časem musela píchat i inzulin. V práci na tuhle „nemoc stáří“ umřel kolega – neléčil se, taky odmítal jít k doktorům.

 

Mám ho ráda, sice nejsme sezdaní, ale to není rozhodující. Je to chlap do nepohody, sice má svou hlavu – typický Beran – ale je moc hodný a mockrát mě podržel. Já mu to chci taky oplatit – včas ho dostat do ordinace, abychom si mohli ještě splnit plány, které jsme si na začátku našeho vztahu dali.

 

Můžete mi, milé ženy-in, poradit, jak na něj? Platilo nějaké speciální „zaříkávání“ na toho Vašeho?

 

Bohunka

Reklama