Bulvár

„Proč jsi nic neřek´?“

            Prásk. Dvéře od řidiče se právě rázně zavřely a zbytek osazenstva auta může dále sledovat mého otce, jak se rozhodným krokem vzdaluje od vozidla. Sedíme. Vyměňujeme si nic nechápající pohledy, kterými se chceme navzájem ujistit, že opravdu nikdo nic neví o nějaké příčině téhle situace. Uběhne prvních deset minut. Ne. Nic. Nic se nestalo. Prostě jsme tady zastavili, otec vystoupil a... teď stojí asi dvacet metrů od vozidla směrem zpátky a dívá se do polí.

 

            „Jirko?“ volá matka staženým okýnkem. „Jirko, stalo se něco?“ Žádná odpověď. Ne že by ji někdo očekával. Ale rozumíte, alespoň chcete dát nějak najevo účast, že ano. Protože jestli se to auto porouchalo… ne! Samozřejmě že se neporouchalo! A už vůbec ne protože On by něco zanedbal! Ale rozumíte, kdyby… KDYBY… čistě úplně nepravděpodobně a ohavnou náhodou se to porouchalo… tak snad bychom mohli nějak pomoci?

 

            „Jirko?“ volá matka po dalších deseti minutách ještě jednou a dopíná si kabát. Otec teď popošel pár kroků a zkušený pozorovatel se prostě nemůže zbavit dojmu, že ten člověk něco hledá. Vyměníme si se sestrou Pohled a ona přitom vytáhne z kabelky dva pečlivě zabalené krajíce obloženého chleba se sekanou. Smýknu okem ke krajnici, jestli si táta nevšiml, že na těch třicet kilometrů mezi babiččiným a naším panelákem někdo sbalil sekanou, teplý čaj a dobré boty. Ještě chvíli sedíme v autě a vyhodnocujeme situaci. Jestli mu nabídneme pomoc, dopálí se. Jestli mu ji nenabídneme… budeme tu sedět ještě zítra?

 

            „Jirko?“ vybíhá s oslovením máma z auta a blíží se po silnici k postavě, která s rukama v kapsách zarytě hledí do polí. „Jirko, něco se stalo?“ Postava odfrkne, jako by ji oslovil ovád, a pomalu vykročí směrem od auta… a pak zase k autu. Vidíme, že matčina postava na obzoru se zmítá pravděpodobně ve snaze vyzvědět, co se stalo... Zatím stále ještě váháme s výběrem. Je možné, že má infarkt a bojí se nám to sdělit? Má ho babička? Dědíme po strýci v Americe, o kterém nám nikdy neřekl? Rozhodl se prodat ledvinu? Moji?

 

            „Tati? Máme něco hledat?“ zeptá se moje dvanáctiletá sestra, která ještě neví, že nejvíce vražd statisticky vede v rodinných kruzích. „No… takovej jako váleček.“ kývne k silnici můj otec, jako by celé předchozí intermezzo proběhlo jen v našich hlavách. Během příštích pěti minut najde matka „váleček“ a nějaký chlápek u silnice poskytne ze své dílny „drátek“, kterým se to celé upevní do určitého místa pod kapotou, abychom mohli pokračovat v cestě. V šeřícím se oparu si potřeseme pravicemi, žoviálně slíbíme tomu chlápkovi, že se zase stavíme, a celá rodina s krevním oběhem vyšponovaným adrenalinem a endorfiny do vysokých obrátek zvolna upadá v teplých kožiších a se sekanou v žaludku zpět do sedadel, abychom dojeli alespoň k té drůbežárně u Hrádku, odkud už nás vezme strejda Sváťa.

 

            „Proč jsi nic neřek´?“ slyšíme ještě pípnout matku. „No...“ zamručí mezi zuby otec… „Já jsem tě nechtěl znervózňovat.“  Cítíme, jak se matka jako by ještě hlouběji propadá do sedadla a přemýšlíme… jestli je opravdu nutné, až teda budeme dospělé… rozumíte? …protože paní Vodičková má pana Vodičku, Pan Kábrle paní Kábrlovou… ten Kábrle, co každé ráno běhá s růžovou čelenkou okolo parku… To já budu mít taky nějakýho Nováka? A budeme svejm dětem pro smích? No tak to ani náhodou!

   
09.11.2007 - Společnost - autor: Lenka Matušková

Komentáře:

  1. avatar
    [14] Solei [*]

    Ťapina: mám to samé podezření, jiné vysvětlení pro velkou část našich nedorozumění není.

    Lidi si navzájem do hlavy nevidí. Zrovna v sobotu, můj milovaný byl na mně naštvaný. Povedlo se převrhnout na návštěvě u jeho babičky sklenici s vodou - prostě tragédie. Nemluvil se mnou tak jsem si dělala svoje, pak se naštval a odešel z bytu. Pak se to vysvětlilo, on byl rozhodnut mi odpustit ale já ho namíchla tím že jsem mu neřekla, že je mi špatně (slyšel mně zvracet). Prima takže oba jsme byli rozmrzelí, já - protože on za mnou nepřišel a nedržel mně za ruku a on že jsem mu neřekla jak mi má pomoct. Prostě logika.

    superkarma: 0 12.11.2007, 14:53:10
  2. avatar
    [13] Meander [*]

    ad.astra: Můj táta takhle nechal máti hledat policií a ona odjela na týden k ségře. Byla přesvědčená, že to tátovi říkala A pak mu děsně vynadala, jakou jí udělal ostudu. Jsem myslela, že se z nich zblázním.

    superkarma: 0 09.11.2007, 17:47:46
  3. avatar
    [12] Ťapina [*]

    Já mám kolikrát podezření, že ten můj je přesvědčený, že mi něco řekl, ale zatím si to jenom myslel. Přece není možný, že bych zrovna selektivně jeho věty ignorovala nebo vypouštěla z paměti, ne?

    superkarma: 0 09.11.2007, 17:20:58
  4. avatar
    [11] ad.astra [*]

    Kassy: ženský se musí naučit taky mlčet. Tohle dělá snad každý chlap, například u nás - najednou se zvedne, řekne "tak jedem?" a já na to kááám?? Nebo, najednou odjede a není po něm vidu, slechu, naučila jsem se nevolat mu, prostě on se vrátí Horší je to z druhé strany - byla jsem s malou venku na zahradě, chtěla se projít, tak jsme šly na procházku bez nahlášení drahé polovičce. Vrátíme se, babička oči na vrch hlavy, že ten můj mě hledal, pak vzal auto a jal se nás hledat po okolí... prý proč jste mi nic neřekly

    superkarma: 0 09.11.2007, 17:12:18
  5. avatar
    [10] MEK [*]

    typický chlap

    superkarma: 0 09.11.2007, 14:42:59
  6. avatar
    [9] Kassy [*]

    Tak to znám taky. Od orce i od partnera. Beze slova odejde nebo začne něco dělat a já se můžu vyptávat jak chci, nic z něj nevyrazím... Někdy mám podezření, že prostě nechtějí, aby jim do jejich činnosti někdo kecal a rušil je, tak mlčí. Ale nedochází jim, že čím víc budou mlčet, tím víc bude ženská mluvit

    superkarma: 0 09.11.2007, 12:12:04
  7. avatar
    [8] Meander [*]

    Tohle je situace, u niž doufám, že jí nikdy nebudu vystavena. Mám silný hlas a nebojím se ho použít.

    superkarma: 0 09.11.2007, 11:03:19
  8. avatar
    [6] mam-ča [*]

    Já jsem v první chvíli očekávala, že se otec rodiny odkráčel do polí vymočit. V tom případě by zájem rodiny byl docela nežádoucí.
    Faktem je, že většina mužských si myslí, že jim ženy vidí do hlavy, takže netřeba jakékoli konání zdůvodňovat.
    Asi by se tatík divil, kdyby manželka přesedla na místo řidiče, odfrčela k domovu, a nechala ho tam aby se "kochal".

    superkarma: 0 09.11.2007, 10:31:23
  9. [5] 7kraska [*]

    Verulinko, asi jako kdyz my zeny jdeme do obchodu s oblecenim nebo do drogerie - taky se tam vzdycky neco zajimaveho najde.

    superkarma: 0 09.11.2007, 09:53:23
  10. avatar
    [4] Věrulinka [*]

    7kraska: podobnost čistě náhodná.Jedeme na zahrádku a pravidelná zastávka u železářství,již jsem si zvykla,zkraje jsem nechápala,otázka moje.odpověď žádná
    Ale nevím co bede manža dělat železářství zrušili,zda nepojedeme přes vnitřní Prahu

    superkarma: 0 09.11.2007, 08:38:33
  11. avatar
    [3] Amálie [*]


    Naštěstí to znám z vyprávění.

    superkarma: 0 09.11.2007, 08:18:29
  12. [2] 7kraska [*]

    Nojo, cesky chlapi, nekomunikativni az za hrob. Takovehle situace taky pamatuju. Otec vystoupi z auta a odejde neznamo kam, aby se pak ukazalo, ze stravil posledni hodinu v zelezarstvi, kde shanel vrut specificke velikosti.

    superkarma: 0 09.11.2007, 06:43:43
  13. avatar
    [1] danca79 [*]

    superkarma: 0 09.11.2007, 01:05:39

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme