Prásk. Dvéře od řidiče se právě rázně zavřely a zbytek osazenstva auta může dále sledovat mého otce, jak se rozhodným krokem vzdaluje od vozidla. Sedíme. Vyměňujeme si nic nechápající pohledy, kterými se chceme navzájem ujistit, že opravdu nikdo nic neví o nějaké příčině téhle situace. Uběhne prvních deset minut. Ne. Nic. Nic se nestalo. Prostě jsme tady zastavili, otec vystoupil a... teď stojí asi dvacet metrů od vozidla směrem zpátky a dívá se do polí.

 

            „Jirko?“ volá matka staženým okýnkem. „Jirko, stalo se něco?“ Žádná odpověď. Ne že by ji někdo očekával. Ale rozumíte, alespoň chcete dát nějak najevo účast, že ano. Protože jestli se to auto porouchalo… ne! Samozřejmě že se neporouchalo! A už vůbec ne protože On by něco zanedbal! Ale rozumíte, kdyby… KDYBY… čistě úplně nepravděpodobně a ohavnou náhodou se to porouchalo… tak snad bychom mohli nějak pomoci?

 

            „Jirko?“ volá matka po dalších deseti minutách ještě jednou a dopíná si kabát. Otec teď popošel pár kroků a zkušený pozorovatel se prostě nemůže zbavit dojmu, že ten člověk něco hledá. Vyměníme si se sestrou Pohled a ona přitom vytáhne z kabelky dva pečlivě zabalené krajíce obloženého chleba se sekanou. Smýknu okem ke krajnici, jestli si táta nevšiml, že na těch třicet kilometrů mezi babiččiným a naším panelákem někdo sbalil sekanou, teplý čaj a dobré boty. Ještě chvíli sedíme v autě a vyhodnocujeme situaci. Jestli mu nabídneme pomoc, dopálí se. Jestli mu ji nenabídneme… budeme tu sedět ještě zítra?

 

            „Jirko?“ vybíhá s oslovením máma z auta a blíží se po silnici k postavě, která s rukama v kapsách zarytě hledí do polí. „Jirko, něco se stalo?“ Postava odfrkne, jako by ji oslovil ovád, a pomalu vykročí směrem od auta… a pak zase k autu. Vidíme, že matčina postava na obzoru se zmítá pravděpodobně ve snaze vyzvědět, co se stalo... Zatím stále ještě váháme s výběrem. Je možné, že má infarkt a bojí se nám to sdělit? Má ho babička? Dědíme po strýci v Americe, o kterém nám nikdy neřekl? Rozhodl se prodat ledvinu? Moji?

 

            „Tati? Máme něco hledat?“ zeptá se moje dvanáctiletá sestra, která ještě neví, že nejvíce vražd statisticky vede v rodinných kruzích. „No… takovej jako váleček.“ kývne k silnici můj otec, jako by celé předchozí intermezzo proběhlo jen v našich hlavách. Během příštích pěti minut najde matka „váleček“ a nějaký chlápek u silnice poskytne ze své dílny „drátek“, kterým se to celé upevní do určitého místa pod kapotou, abychom mohli pokračovat v cestě. V šeřícím se oparu si potřeseme pravicemi, žoviálně slíbíme tomu chlápkovi, že se zase stavíme, a celá rodina s krevním oběhem vyšponovaným adrenalinem a endorfiny do vysokých obrátek zvolna upadá v teplých kožiších a se sekanou v žaludku zpět do sedadel, abychom dojeli alespoň k té drůbežárně u Hrádku, odkud už nás vezme strejda Sváťa.

 

            „Proč jsi nic neřek´?“ slyšíme ještě pípnout matku. „No...“ zamručí mezi zuby otec… „Já jsem tě nechtěl znervózňovat.“  Cítíme, jak se matka jako by ještě hlouběji propadá do sedadla a přemýšlíme… jestli je opravdu nutné, až teda budeme dospělé… rozumíte? …protože paní Vodičková má pana Vodičku, Pan Kábrle paní Kábrlovou… ten Kábrle, co každé ráno běhá s růžovou čelenkou okolo parku… To já budu mít taky nějakýho Nováka? A budeme svejm dětem pro smích? No tak to ani náhodou!

Reklama