Před dvěma týdny jsem měl čtyřicáté narozeniny, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšiml. Myslel jsem si, že mi třeba manželka po snídani poblahopřeje a možná mě překvapí malým dárečkem, ale neřekla mi ani: „Ahoj miláčku!"

Své naděje jsem vkládal do dětí, ale ty snědly snídani, aniž by mi cokoli řekly. Když jsem odjížděl do práce, cítil jsem se opuštěný a nedoceněný. Ale jakmile jsem vstoupil do kanceláře, tak mi sekretářka popřála vše nejlepší a hned jsem se cítil lépe – alespoň někdo si na mě vzpomněl.

Pracoval jsem do dvou odpoledne, když se otevřely dveře a moje sekretářka se zeptala: „Dnes je tak hezký den, vy máte narozeniny... Nepůjdeme na oběd?"

Ochotně jsem souhlasil, neboť to byla nejmilejší věc, kterou jsem slyšel od rána. Šli jsme do skvělé restaurace, najedli se a v příjemné atmosféře vypili skleničku vína. Když jsme se vraceli, tak se sekretářka zeptala: „Musíme se vracet do kanceláře? Dnes je tak krásně!"

„Nemusíme se vlastně vůbec vracet."

„Nezajdeme ke mně?"

Souhlasil jsem. U ní doma jsme si dali sklenku koňaku, dobře si popovídali a má sekretářka v nejlepším navrhla: „Máte něco proti tomu, abych se šla do ložnice převléci do něčeho pohodlnějšího?"

„Jen běžte!" Moc rád jsem souhlasil.

Odešla do ložnice… a po pár minutách vyšla s narozeninovým dortem se zapálenými svíčkami.
Nesla ho spolu s mou manželkou a dětmi. Za nimi šla tchyně s tchánem, moje matka a můj šéf s ostatními spolupracovníky. Všichni společně zpívali narozeninovou písničku.

 ...seděl jsem na gauči... a na sobě jsem měl jen ponožky…

Reklama