Reklama

Už dvacet pět let tomu bude, co vyšla první Zeměplocha, a vychází stále. Ochlaďte se v létě se Zimodějem.

Mluvit o tom, co je Zeměplocha a kdo je Terry Pratchett, je i v našich končinách zcela zbytečné, protože první kniha z placatého světa putujícího vesmírem na zádech vesmírné želvy u nás vyšla již před patnácti lety a Zeměploch se za celou tu dobu prodaly statisíce (ve světě pak desítky milionů).

Nejnovější Zeměplocha je sice určena mladším čtenářům, ale jak sám autor říká, když je to pro děti, musí přidat víc mrtvol a násilí (nebojte, to říká Terry Pratchett, a ten je moc hodný).

Tonička Bolavá je třináctiletá čarodějka, které pomáhá kmen Nac Mac Fíglů (což by mohli být šmoulové, kdyby nemluvili sprostě, neprali se a nenosili kilty). Tentokrát nebude příběh vůbec jednoduchý, protože se stane, že se do Toničky zamiluje Zimoděj, což je sice jen elementál zimy, ale v podstatě také bůh.

Bábi Zlopočasná, nejlepší čarodějka Zeměplochy, si myslí, že svět je plný příběhů, které jen čekají na to, až se jich někdo ujme, aby si je mohl upravit k obrazu svému. Na tom, kdo do příběhu vstoupí, je, aby hrál svou roli a případně příběh změnil. To si pochopitelně myslí i Terry Pratchett, protože se jedná o jedno z jeho základních témat a v podstatě on sám je takovým člověkem, kterého se chopily příběhy a nechávají se od něj – podotkněme že velmi dobře – napsat. Pratchett pak udělá cokoli, aby jej mohl odvyprávět jinak.

Horší na tom je, že je v tom už tak dobrý, že to nikoho nepřekvapí. Důvody pro čtení Zeměplochy jsou přitom tři:

  1. Gagy a hříčky a slovní humor
  2. Příběhy, které se musí stát a musí být přečteny
  3. To, co je mezi řádky

První důvod vydrží zejména mladým čtenářům u prvních deseti dílů. Pak buď trochu dospějí, nebo je Zeměplocha přestane bavit. Druhý důvod je tu pro čtenáře dospělé, ale vydrží zhruba na dvacet knih a pak už je stavba příběhu (až na výjimky jako třeba Noční hlídka) dost podobná a zešedne.

Pak je tu ale třetí důvod. Mezi řádky totiž Pratchett píše o životě a dělá to čím dál více a čím dál lépe. V Zimodějovi se čtenář klidně může přistihnout, že je mu jedno, jak dopadne hlavní dějová linie (to ví od začátku), ale chce vědět, jak proběhne souboj myslí mezi Toničkou – mladou a nadějnou čarodějkou – a Bábi Zlopočasnou – starou a beznadějně dobrou čarodějkou. Postřehy, které přitom Pratchett má o lidech, a nebojí se je napsat, jsou přitom to nejcennější, co se v jeho knihách dočtete.

Přitom je zcela nabíledni, že nejde o nic nového. Naopak jde o věci naprosto prastaré a jen Pratchett je dokáže podat tak, že se nad nimi nedá smát a přitom dost přemýšlet. A proto vynechejme opotřebované Fígly a stejný vzorec ve stavbě příběhu a čtěme další a další Zeměplochy, protože každá z nich přinese v každé knize věci, které vídáme dennodenně kolem sebe. Jen Pratchett si jich umí všimnout daleko lépe než většina z nás. Aby taky ne, dělá to už dvacet pět let.

A kdo rád modré Fígly, tak tady má s nimi hru (klikněte)