Reklama

sliby

Chodila jsem s Romanem. Chytrý, vzdělaný chlap, který nic nesliboval a bylo to fajn.  Pak jsme spolu byli na horách, kde jsem si na sjezdovce zlomila hůlku od lyží, a tím to začalo. Roman mi slíbil, že mi koupí hůlky nové.  Když jsem si v místním obchodě ke kase odnášela jeden z nejlevnějších exemplářů za pár stovek, netušila jsem, že tím nešetřím jeho peněženku, ale svoji. Těsně před placením si totiž potřeboval nutně zatelefonovat… Neřekla jsem nic, bylo mi to trapné a ani on se nesnížil k žádnému omluvnému komentáři. Zkrátka jsme oba dělali jakoby nic.

Marná očekávání

Pak mi začal slibovat další věci. Tu svetřík, tu šaty nebo nový mobil. Sama jsme si nikdy o nic neřekla ani nenaznačila jakoukoli potřebu sponzorství, takže mi je dodnes divné, proč to dělal. Ani jednou mi totiž nic z toho nekoupil a já jsem nikdy ani slovem nezmínila, že mi minule, před týdnem, měsícem, slíbil to či ono. Čas běžel a Roman začínal přitvrzovat. Krev se mi v té době už ale začínala pěkně vařit. Dělá si ze mě blázny, nebo mě zkouší? Když jsem slyšela větu „Já ti koupím…“, vždycky jsem jen mávla rukou a okomentovala to uštěpačnou poznámkou v domnění, že mu dojde trapnost jeho počínání. Nedošla a slíbil mi parfém. V ten moment jsem odhodila všechny zábrany a poprvé mu oznámila, že tedy jo, že parfém chci. „Dobře, řekni mi jaký a já ho příště donesu,“ odpověděl. Hned druhý den jsem běžela a po půlhodince očichávání si vybrala jeden z posledních výkřiků nabídky. Nastalo příště a já se těšila, že konečně… A ono zase nic. „Ježiš, já jsem ti slíbil tu voňavku, viď. Neboj se, koupím ti ji,“ hrdinně přiznal své ignorantství a pozval mě na drink. A tak ubíhaly týdny. Byl čestný a k problému se stavěl čelem. Vždy si sám od sebe uvědomil, že voňavku opět nemá, a slíbil ji na příště.

Šampaňské místo diamantu

To mně už ale bylo jasné, že hledání životního partnera není u konce a já se budu muset začít znovu rozhlížet kolem sebe. K definitivnímu konci éry Romana došlo v den, kdy mě vzal do DRAHÉ!! restaurace, objednal šampaňské, vyndal z kapsy sametovou krabičku a požádal mě o ruku. Když jsem krabičku otevřela, nevykoukla na mě žádná perla či diamant, ale bezplatný minivzorek onoho slibovaného parfému. Roman konečně splnil, co slíbil! Začala jsem se smát a to, co si ode mě ten večer vyslechl, určitě zase co nejrychleji zapomněl. Kdo by však čekal nějakou sebereflexi, dopadl by stejně jako já s nadějí na splněné sliby. Roman se naštval, chtěl co nejrychleji zaplatit útratu a řekl si o účet. Po otevření kožených desek se mu ale v obličeji objevila hrůza jako před zemskou apokalypsou. Nakoukla jsem a začala se smát podruhé. Ta láhev šampusu stála čtyři a půl tisíce! V ten moment jsem se zvedla, naposled se s ním rozloučila a slíbila mu, že už ho do smrti nebudu chtít vidět. Svůj slib jsem dodržela, ale ještě dneska ráda vzpomínám na tu sladkou satisfakci s účtenkou.

Proč zrovna já?

Od těch dob jsem poznala ještě mužů několik, ale ani jediný se planým slibům nevyhnul. Jeden mi ve svých představách zrekonstruoval chalupu, koupil auto, zahrnul přepychem a procestovali jsme spolu celý svět. Maně si vzpomínám, že od dalšího „mám“ diamantové náušnice. Ten současný se zatím drží při zemi. Slibuje, že poseká trávník, zařídí opraváře, koupí televizor nebo přivleče balík Mattonek . Cesta od slov k činům je však delší než světelný rok, takže většinou zůstává stejně všechno na mně. Že mám ale smůlu.

Jak jste na tom vy? Co si myslíte, že k tomu ty chlapy vede? Chtějí se vytahovat, nebo sami v ten moment věří, že daný slib splní? Jakou máte s muži zkušenost? Už vám taky nějaký nasliboval hory doly a pak z toho nic nebylo?