Před svou úplně první cestou letadlem jsem dostala spoustu rad od zkušenějších cestujících, kteří už nějaký ten průlet turbulencemi mají za sebou.Bavila jsem se o létání s lidmi, kteří v letadle zvraceli, zezelenali, nemohli si pořádně natáhnout nohy, děti na sedadlech za nimi je kopali do zad nebo měli v letadle sex.

Milování v oblacích je prý snem každého muže, prohlásil kdysi majitel britské letecké společnosti Virgin Atlantic Richard Branson. Jenže když je to poprvé a ten pravý muž u toho není, let už sám o sobě je snem a myšlenky si letí úplně jiným směrem.

Nespadne? Najednou mě zajímají průzkumy, z kterých vyplývá, že letecká doprava patří nejen nejrychlejším, ale i k nejbezpečnějším způsobům, jak se z místa A přemístit do bodu B. Nespadne. Dnes ne. Ještě toho tolik chci nalítat a musím vydýchat.

let

Oči sklouznou k papírovému sáčku s logem letecké společnosti. „Mami, nebudeš zvracet, že ne?“ Zcela souběžně a nevhodně jsem si právě vzpomněla na Mr. Beana a jeho slavnou scénu se sáčkem v letadle a zahnala myšlenku na hru s napodobováním, protože pro takové „srandičky“ zkrátka není vhodná chvíle. Až příště. Podruhé, potřetí, až se zaletím.  

A nezapomeň tleskat! Bubnuje mi v zalehlých uších jedna z posledních rad, kterou jsem před cestou dostala. Křečovitě se držím sedadla a dát nějakým omylem ruce k sobě, roztančily by se strachem v rytmu „Lambady.“ A to nedovolím! Jsem tady přece za vzor a jistotu. Letíme. Venkovní teplota mi rozhodně není ukradená, spadla pod 50 stupňů Celsia. Je v zásadním rozporu s tou mou vnitřní, která vylítla střemhlav vzhůru jako splašená. Na okénku letadla si mráz kreslí obrazce, mně po čele stéká pot.

„Nebudeme jako ostatní Češi tleskat, že ne?“ Nahlas kroutím hlavou a v duchu si říkám, že jestli tohle dopadne, tak budu plácat jak divá. Proč vlastně Češi v letadle tleskají? A fakt to děláme jen my? Dceru občerstvení na palubě zaujalo jen na zákusek a já bojuji střídavě s turbulencemi a jejími otázkami. Do toho přemlouvám žaludek, aby se laskavě usadil a přestal se kroutit.

Když s námi pilot sekl v cílovém letišti o zem, kousla jsem se do jazyka a rukama plácla radostí o sebe, aniž bych věděla proč. Dcera se usmála shovívavým pohledem nad tetelivou radostí dospělého, který právě zjistil, že se mu zadek pořád ještě vejde do houpačky na dětském hřišti.

Češi, a věřím, že tomu tak ve své podstatě je, potleskem po přistání děkují pilotovi a celé posádce letadla, že je bezpečně přepravili do místa určení.

V autobuse, který nás vezl z letiště, jsem přemítala, a měla jsem na to čas a klid, protože dcera usnula, že to nemůže být jen tak. Než Čech dá ruce k sobě, za tím musí být něco víc.

Na další možný důvod tleskání při přistání jsem přicházela postupně. Byl jasnější s každým dalším dnem dovolené a s každým novým setkáním s Čechy.

Třeba Marek a Marcel.

Smysl pro humor, který neubližuje. Slušnost, která zdraví a galantnost, která je vetknutá výchovou, před kterou lze jen smeknout.

marcel

Přijde vám to samozřejmé? Mládí, které si z vlastních úspor dopřeje noc na jedné z nejlepších diskoték na světě, nebo propašuje starého dobrého Krakonoše na mořské dno.

marek

Mládí, které hovoří s úctou o svých rodičích a prarodičích.

Nejsou to jen Marek s Marcelem z naší dovolené. Je to kdekoliv ve světě, hezký pocit, že potkáváme někoho, kdo je taky z naší země, úsměv, pár slov vyřčených s úlevou, že je nemusíme tahat z paty a ještě k tomu překládat. Rozumíme si beze slov a nemusíme na sebe křičet. Ve srovnání s některými turisty ze západních zemí - milá výjimka. Česká.

more

Češi jsou národ, který si svou jedinečnost převážně neuvědomuje. Navíc samochvála byla vetkána do výchovy jako něco, co smrdí. Za hraným sebevědomím skrývá se často jeho nedostatek.

Přistání ať už je měkké, tvrdé či nečekané, je vzácnou chvilkou mezi nebem a zemí, kdy zapomeneme na to, co bylo a těšíme se na to, co bude. A možná také tomu Češi v letadle tleskají.

Foto zdroj: Marcel Brož, Marek Bartůnek

Reklama