Proč se přidávají i původně neangažovaní lidé a proč i blízcí lidé obětím mobbingu nevěří? V předchozích dílech jsme si popsali základní mechanismy vzniku mobbingu, fáze mobbingového procesu a strategie mobbingu. Je na čase, abychom si položili otázku: kdo za to může? Kdo je vinen touto tristní situací?

O předpokladech vzniku mobbingového procesu a typologii obětí budeme hovořit později. Nyní si však zodpovíme velmi palčivou otázku: Jak je možné, že všichni, celý pracovní kolektiv, se postaví proti oběti? A co na to říká okolí oběti, blízcí lidé, rodina, přátelé, kteří by ji měli být oporou?

Je samozřejmé, že psychický stav oběti nezůstane před jejími blízkými, ať již přáteli, nebo rodinou, utajen. Všichni poznají velice brzy, že se děje něco nedobrého. A málokterá oběť, která se dostane do své neutěšené situace, se brání tomu, aby se svým blízkým svěřila. A zcela logicky od nich očekává podporu. Bohužel, přísloví „v nouzi poznáš přítele“ se zde projeví v celé své nahotě.

Typická reakce rodinných příslušníků nebo přátel je taková, že po počáteční podpoře začnou velice brzy ztrácet trpělivost s tím, kdo si pořád jen na něco stěžuje, kdo má pořád jen nějaké problémy. Lidé se většinou nechtějí zaobírat starostmi jiných lidí – mají svých vlastních starostí až nad hlavu. A tak je jen otázkou času, než někdo jako první vysloví věty, které si víceméně myslí všichni: „A jsi si naprosto jistý (jistá), že ty opravdu za nic nemůžeš? Opravdu si myslíš, že ty jediný (jediná) máš pravdu a všichni ostatní ji nemají? Ty jediný jsi chytrý (chytrá) a všichni kolem tebe jsou blbí? Nebylo by lepší, namísto toho, abys obviňoval(a) všechny okolo sebe, se zamyslet nad tím, jestli chyba není někde jinde? Například v tobě? Jak je to možné, že ty s nikým nevyjdeš? Vůbec s nikým? Člověk pochopí, že se může vyskytnout nějaký blbec, kterému dělá dobře, když může někoho, kdo si to nechá líbit, vydusit, ale není přece možné, aby všichni do jednoho byli jenom samí blbci, kteří si na tebe zasedli. Hele, zamysli se radši nad sebou a pořád si jen na něco nestěžuj, ano?“

Po takovéto „férovce“ oběť mobbingu ztrácí poslední zbytky naděje a psychické rovnováhy a stává se velmi reálným kandidátem psychiatrie, nebo sebevraždy. Znovu a znovu donekonečna si přehrává film svého působení na pracovišti. Zoufale hledá nějaký záchytný bod, něco, od čeho by bylo možné se odrazit a říci: „Ano, tady je to kritické místo. Tady jsem udělal(a) chybu, kterou jsem včas nenapravil(a). Ublížil(a) jsem tomu člověku, nedokázal(a) jsem se omluvit a nyní tedy se mi dostává zasloužené, spravedlivé odplaty“. Ale oběť není schopna na žádnou takovou situaci přijít. S výjimkou úvodních nedorozumění (jak jsem tamto nebo tohle mohl (a) vědět? Dobrá, stalo se, vyříkali jsme si to, ale to není důvod k takto masivnímu pronásledování) není schopna přijít na důvody tak nesmiřitelné nenávisti všech svých kolegů.

Jak to tedy je doopravdy? Jak je možné, že společnost dospělých, inteligentních a kultivovaných lidí se mění v obecenstvo římského cirku, lačnící po krvi a nemilosrdně ukazující palcem k zemi? Abychom si mohli zodpovědět tuto otázku, musíme zabrousit do oblasti teorie. Psycholog Leon Festinger poukázal na to, že chování, myšlení a emoce lidí mají tendenci být spolu v souladu. Změníme-li násilně jednu z těchto tří kategorií, ostatní dvě mají tendenci ji následovat.

Je zřejmé, že nejsnáze se mění chování. Chování je první kategorie, kterou se lidský jedinec přizpůsobuje panujícím mocenským poměrům. A chová-li se jinak, než mu napovídá jeho myšlení a emoce (případně svědomí), dochází k psychickému pnutí a dotyčný jedinec se pokusí svoje chování omluvit – racionalizovat. A podaří-li se mu přesvědčit sebe sama, že se chová správně, přesvědčí a ošidí tím i své vlastní svědomí. Jeho myšlení a posléze i emoce se přizpůsobí jeho chování. Toto platí i v oblasti mobbingu.

Mobbing zpravidla začíná z jednoho centra, od jednoho či dvou lidí. Lidé nemají rádi konflikty a nepohodu, a proto mají tendenci mlčet k probíhajícímu bezpráví, které se takto může nerušeně rozvíjet. A s tím, jak se tlak agresorů zvyšuje, klesá i společenská prestiž oběti a pro původně neutrální lidi začíná být společensky neúnosné, aby byli viděni třeba jen v družném rozhovoru s obětí, natož aby se jí zastávali. A protože tímto postojem trpí jejich psychika, zcela automaticky si svůj postoj racionalizují tím, že hledají – a nalézají – důvody pro pronásledování oběti. Jakmile tyto důvody jsou na světě, nic již nestojí v cestě tomu, aby se k agresi vůči oběti přidávali další a další lidé.

Navíc zde nezanedbatelně působí i faktor strachu. Lidé mají strach, že v případě, že by se nezapojili, nebo se dokonce oběti zastali, by se vydělili z kolektivu. To je riziko, které se nikdo neodváží podstoupit. A další riziko spočívá v tom, že by sami mohli přitáhnout na sebe pozornost agresorů a zaujmout místo oběti. Oběť se působením výše popsaných mechanismů dostává do izolace i tam, kde nejvíce očekává pomoc a podporu, a její situace se tak stává zcela neúnosnou.

     
Reklama