Brigády při studiu, výlety s kamarády, první dovolené s novým přítelem nebo přítelkyní, první mejdany a bolavé kocoviny, první průšvihy a užívání si domova, když rodiče odjedou na chatu, první vlastní bydlení... Poznáváte se? A myslíte si, že by to tak mělo být, protože takhle vypadá koloběh života a běžný a plynulý vývoj? Ale, co když je doma lépe, protože je tam plná lednice, prádlo nažehlené a účty vždy zaplacené?


„Evě je 21 let a podobně jako její starší bratr, který se osamostatnil teprve nedávno, žije stále u rodičů. Já samozřejmě vím, že jednadvacet není zase tak moc, ale už teď jsem přesvědčená, že jde nebezpečně ve šlépějích svého bráchy, který domov opustil ve třiceti, a nejsem si úplně jistá, jestli je to tak úplně v pořádku,“ přiznává Alice, jejich vzdálená příbuzná. „Jsem přesvědčená o tom, že je zcela normální mít brigádu a k tomu studovat, stejně tak nejezdit s rodiči na dovolenou v dospělém věku, protože lepší je přeci jet s kamarády! Myslím si, že roztáhnout křídla a postavit se na vlastní nohy je lepší spíše dříve, nežli později, pak už si totiž člověk příliš snadno zvykne na ten domácí komfort.“

Alice ale dodala, na objasněnou, že si myslí, že za tímto zvláštním stavem může primárně matka Evy. Udělala si z ní totiž svou parťačku a představa, že by Eva měla vlastní hlavu, pubertální výkyvy nebo třeba dělala průšvihy, randila o sto šest a radši trávila čas s kamarády než doma, to je v tuto chvíli už téměř nereálné. „Na můj dotaz, proč Eva při škole nepracuje, tak jako většina studentů, mi odpověděla, že prý by to nestíhala. Na to, proč nešla studovat do jiného města, mi bylo sděleno, že to nepřipadalo vůbec v úvahu. A na dotaz, proč s nimi jezdí stále na dovolenou, jsem se dozvěděla, že by ji přeci nenechali samotnou doma,“ vzpomíná Alice.

„Umím pochopit hodně věcí, ale v tomto případě jsem přesvědčená o tom, že nastaly dvě zásadní chyby – rodiče, respektive matka, které to celé nepřijde divné a klidně svoje děti bude mít doma až do důchodu a pak děti, respektive teď už jen Eva, která si natolik zvykla na domácí pohodu, že představa samostatného života není zase tak lákavá. Ono taky aby ne, když i nové oblečky platí rodiče, stejně tak pravidelné měsíční kapesné...“

A tak, kde je ona pomyslná hranice, kdy je naprosto přirozené odejít z domova? Měly by s tímto rozhodnutím přijít děti nebo je toto rozhodnutí na rodičích? Možná brzy nastane chvíle, kdy bude opravdu těžké „vypakovat“ své děti z domu. Proč by taky měly odcházet, když mají všechno, co potřebují a na nedělní obědy jim stačí přijít jen z dětského pokoje. Tak, kde tedy ta hranice je? V kolika a na základě jakých událostí je vhodné zvednout kotvy a dát pomyslné sbohem rodičům a pustit se do vlastního dospěláckého života?

Je celkem pravděpodobné, že stát se dospělým, zodpovědným za vlastní činy, útraty či materiální radosti, bude totiž jinak rok od roku těžší a těžší...

Také si přečtěte:

Uložit

Reklama