Bulvár

Pro někoho žebrota, pro nás dobří známí


Poznala jsem dvojici, o které stále nevím, co si myslit. Poprvé jsem je viděla před několika lety, v létě na břehu rybníka, kam jsme se jezdívali koupat. Měli tam starou dvanáctsettrojku - pro neznalé - takový větší kombi vůz, ve kterém po celé léto žili. Vodu si vozívali odněkud v kanystrech, opodál měli v zemi vykopanou ledničku a WC. Měli tam malé občerstvení, prodávali pivo levné značky a nějaké brambůrky. Tam byli celou dobu, co bylo teplo.
Na zimu se s vozem přestěhovali za město, zaměstnávaly je Technické služby a oni pro ně pracovali, pálili vánoční stromky a dělali, co bylo třeba. Oba velice slušní, paní naprosto čistotná, bylo na ní vidět, že to bývala hezká blondýnka. O Vánocích jsme tam tehdy za nimi byli, škoda, že nemám fotku - obytné auto, nad tím maskovací vojenská plachta, pod kterou stála kuchyňská linka s vzorně vyskládanými hrníčky, v několikastupňovém mrazu. A to mi paní se smíchem líčila, jak jim přivezli pitnou vodu a ona měla zrovna umytou hlavu, natáčky na vlasech, div jí to nepřimrzlo, a jak chlapi z TS koukali. Vždycky jsme tam pěkně pokecali o životě a na zpáteční cestě z návštěvy rozpačitě mlčeli, protože nám jich na jedné straně bylo líto, ale na druhé jsme si říkali, že to snad takhle chtěli?
Měli totiž pěkný městský byt, o který nějakým záhadným způsobem přišli. Za čas se nám pochlubili, že už mají lepší bydlení - pronajali si zděnou garáž na předměstí, v zahradě, kde si vybudovali jakous takous domácnost. Ovšem - bez vody, bez normálních věcí, na které jsme my všichni zvyklí. Na návštěvě jsme tam byli párkrát.
Pak jsme se dověděli, že paní je vážně nemocná. Vzpomínám si na své pocity, když jsem ji viděla, jak posedává na proleženém gauči odněkud z charity. Viděla jsem ty hrboly a uvědomila si, že na tomhle ona s bolestmi spává! Měla rakovinu v posledním stadiu. Nemohla pořádně sedět ani ležet. Taky nevím, proč nešla dřív na gyndu, to, že krvácela už hodně dlouho, jsme věděli, ale nebylo síly donutit ji k prohlídce. Dodnes ji slyším, jak mi povídá, že ráno nemůže dospat, tak chodí po zahradě, mluví s ptáky a ježky. Jak ji mrzí, co jí řekl do telefonu syn - prý žertoval, kdy už umře:(. Do nemocnice se bránila jít zuby nehty, měla tam sice domluvené, že může nastoupit ihned, ale věděla, že by se už nikdy do „své" zahrady s ježky nevrátila, takhle měla ještě naději.
Její poslední slova při rozloučení byla: Už mě bylo dost" - neměla ještě ani padesát. Zemřela pár dní na to. Dodnes na ni vzpomínáme jako na strašně hodnou paní, příjemnou, obětavou a vlastně hrdinku. Pro někoho, kdo jen chodil kolem plotu, to byla žebrota a bezdomovci, pro nás to byli dobří známí. Kolikrát si stěžuju a vymýšlím, a přitom se mám královsky - proti ní.

Gerda


Milá Gerdo,
k tomu není co dodat. Krásný, dojemný příběh s koncem k zamyšlení.

   
30.11.2006 - Společnost - autor: Dana Svobodová

Komentáře:

  1. avatar
    [6] Kadla [*]

    ... plyne poklidně... (zas nevím, co píšu )

    superkarma: 0 30.11.2006, 13:23:37
  2. avatar
    [5] Kadla [*]

    Karolka: Když ono to funguje většinou tak, že si to člověk uvědomí až bezprostředně poté, co se v jeho okolí něco tragického stane (závažné onemocnění v rodině, smrt blízké osoby, dopravní nehoda atd.). Bohužel, jak jsem měla možnost si všimnout, i toto uvědomění je většinou krátkodobé a začas upadne v zapomnění, většinou, když život delší dobu plyny poklidně. Jsme prostě nepoučitelní.

    superkarma: 0 30.11.2006, 13:23:02
  3. avatar
    [3] _zelvicka_ [*]

    A proč řvu? Asi patřím mezi plačky

    superkarma: 0 30.11.2006, 11:54:02
  4. avatar
    [2] Kadla [*]

    To je moc hezký příběh. Zřejmě tak, jak žili, byli spokojení...

    superkarma: 0 30.11.2006, 11:47:11

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme