Kdo si pořídí domácího mazlíčka, musí počítat s tím, že se s ním jednoho dne rozloučí. A ztráta člena rodiny s člověkem pořádně zamává. Jitka (29) oplakala svého psa Jonáše během jednoho dne hned dvakrát. Nejprve když zemřel, a pak když zmizel.

„Jony, rhodéský ridgeback, byl můj první pes. Pořídila jsem si ho ještě na střední škole a vzala si ho s sebou, když jsem se stěhovala od rodičů do vlastního bytu. Byl to zkrátka můj nejlepší přítel v pravém slova smyslu. suitcaseTakže jakmile přišly první zdravotní problémy, těžce jsem to nesla. Táhlo mu už na dvanáctý rok, když začal mít problémy s nohama a hrozně zhubl. Po poradě s veterinářkou jsem se tedy rozhodla, že ho nechám uspat. Jenže k tomu nakonec nedošlo. Umřel dva dny před plánovanou injekcí, v klidu domova, vypráví Jitka, která se rozhodla svého psa pohřbít na zahradě u rodičů, kde si tak rád hrál.

„Možná to zní morbidně, ale měla jsem už dopředu vybrané místo, kde jej pochovám. Jenže nastal logistický problém. Bydlela jsem osmdesát kilometrů daleko a byla zrovna bez auta. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se vydat domů autobusem. Jonyho jsem uložila do největšího kufru, co doma byl, a s velmi divným pocitem vyrazila na metro. Kdo to nezažil, nepochopí…,“ svěřuje se mladá žena.

„Vlekla jsem ten těžký kufr a po tváři mi tu a tam stékaly slzy. Muselo to vypadat, že mě právě vyhodili z domu. A tak mi ani nepřišlo divné, že mě dva mladí muži celkem nápadně pozorují. Jeden z nich ke mně po chvilce přišel a začal se mně vyptávat, co se mi přihodilo. Bylo mi trapné přiznat pravdu, a tak jsem řekla, že odlétám na delší dobu mimo republiku. Ten muž byl neodbytný a vyprávěl mi celou cestu nějaké své historky. Alespoň přijdu na jiné myšlenky, utěšovala jsem se a vytrvale ho poslouchala,“ vzpomíná Jitka.

Na předposlední zastávce se však její spolucestující rychle rozloučil a z metra ještě rychleji vystoupil. Těsně předtím, než se zavřely dveře. „Překvapilo mě to, ale vzápětí mi došlo, proč. Můj značkový kufr byl fuč, stejně jako jeho parťák! Ti syčáci si zřejmě mysleli, co v něm s sebou nevezu za cennosti… Docela bych chtěla vidět jejich výraz, když zavazadlo nakonec otevřeli,“ říká Jitka, která jej už nikdy nenašla. „Kufr vezmi čert, ale dodnes mě mrzí, že jsem Jonáše nemohla pohřbít. Kdo ví, co se s ním vlastně stalo,“ dodává.

Čtěte také:

Reklama