Reklama

Dneska máme nádherné počasí, ale pro mne smutné téma, nejlepší kamarádka.

Od 4.třídy jsem měla kamarádku, bohužel musím říkat měla. Bydlely jsme na Kladně v jednom domě, což byla pro nás veliká výhoda, že jsme to k sobě měly vždy blízko. Byla velice chytrá a inteligentní, vystudovala střední a vysokou ekonomickou školu.
Po mém odstěhování do Prahy jsme si týden co týden psaly dopisy, velice často mě navštěvovala.Když jsem se provdala, stále naše přátelství trvalo. Kdykoliv přijela, nikdy nezapomněla na moje děti a vždy jim něco koupila, až mě s tím zlobila, že je rozmazluje.
Pak se najednou delší dobu odmlčela, ani na moje dopisy neodpovídala. Po delší době se ozvala, a to s tím, že se provdala. Bylo jí již 36 let, nějak měla smůlu na chlapy. Shodou okolností bydlela v Praze. To jsem měla radost, uvidíme se opět častěji, vlastně jsme bydlely kousek od sebe. Naše návštěvy byly intenzivnější, já již měla třetí dítě, ona synka malého, a tak jsme chodily hromadně na výlety, na které nikdy nezapomenu.
Po mateřské dovolené jsem nastoupila do zaměstnání, ona také a naše přátelská setkání se začala oddalovat, až nějak jsme se neozývaly jedna druhé. Navíc jsem si z jistých důvodů změnila telefonní číslo, neustále nám volal nějaký sprosťák. Když jsem jí zkoušela zavolat, nikdy to nikdo u ní nebral.
Smířila jsem se s tím a zkusila jet k ní domů, a to několikrát. Opět zbytečně, a i přes zanechání napsaného lístku, který jsem vhodila do schránky, se neozvala.
Nešlo mi to do hlavy, co jsem jí provedla, nejsem si vědoma.
Zbytečně se neříká, sejde z očí, sejde z mysli. Až jednoho dne, pracovala jsem v Motolské nemocnici, a potkám paní, která jí byla nesmírně podobná. Neměla jsem odvahu ji zastavit a zeptat se na jméno. Při dalším setkání jsem se zeptala a ona byla to moje kamarádka. Rozplakaly jsme se a nevěděly, co dříve si vyprávět. Ovšem zdála se mi nesmírně smutná, mělo to svůj důvod. Ovdověla a s nikým nechtěla být ve styku, vše protrpěla sama. Ukázala mi, kde pracuje, a já v polední pauze k ní chodila na kávu, ale byla v čím dál  horším psychickém stavu. Nikdy by mě nenapadlo, co se může stát.
Již jsem psala o svých nemocech, které nás opět oddělily. Když jsem byla asi na třetí kontrole v nemocnici, samozřejmě jsem zašla na její pracoviště. Nebyla tam.
Její kolegyně říká: ,,Vy to nevíte?" V ten moment mě zamrazilo, co mám vědět? ,,Milenka po smrti manžela strašně pila. Doma se opila a snědla prášky a je po smrti". Našel ji doma její 16ti letý syn. Čekala bych plno možností našeho odloučení, ale to byl takový šok a tisíce otázek: ,,Proč?"
Vždyť měla syna, kterého zde nechala samotného. Dnes se o něj stará její sestra a občas mi zavolá. Syn je chytrý po ní, také vystudoval, ale mámu vidí stále před sebou a mají dokonce strach, že má sklony k sebevraždě.
Tak takto dopadlo moje nejhezčí kamarádství.
Věrulinka


Milá Věrulinko,
ani jsem netušila, kolik smutných vzpomínek a příběhů svým dnešním tématem vyvolám.
Bohužel, nemohu se ubránit pocitu, že si tak trochu vyčítáte, že jste pro ni mohla něco udělat...
Nemohla.
Můžete na ni v dobrém vzpomínat a uchovat si v paměti jen to hezké.