Milé ženy-in,
to jsem si dneska dala. Bláhově jsem si myslela, že mezi dny, na které nikdy nezapomenete, bude více těch optimistických. Bohužel, opak byl pravdou a více se vám do paměti vryly dny tragické.
Ale co se dá dělat, i takový je život, a jestli se ženám, které se nám se svými příběhy svěřily, alespoň trochu ulevilo, i to byl pozitivní přínos. Rozhodla jsem se přidělit dárek dvěma nejtragičtějším příběhům. Jako malinkou náplastičku, jako pofoukání na obrovskou bolest, kterou musely jejich pisatelky prožít. A zároveň měly odvahu se s ní svěřit.
Jeden příspěvek je od čtenářky Heleny „Pořád si říkám PROČ???" a druhý Dvě rány osudu", od autorky, která si přeje zůstat v anonymitě.

Oběma posílám SUNSILK 

Všem ostatním pisatelkám také děkuji a s přáním všeho dobrého se loučím.
Reklama