Přiznávám se, byly doby, kdy jsem určitě nebyla hezká.

Do tohoto tématu se mi nechtělo, ale vyprovokovaly mě některé reakce čtenářek pod články. Myslím si, že v tom článku anglické novinářky jsou některé postřehy sice nelichotivé, ale v určitých případech bohužel pravdivé.
Příroda ke mně moc štědrá nebyla, zdědila jsem nějaké jižní geny, které se s dospíváním stále více prosazovaly a způsobily mastnou pleť, nevzhledný porost pod nosem a na bradě, hustý tmavý porost celého těla a přemíru tukových buněk při malé výšce a zápasnickém hrudníku. No, bojovala jsem s tím, jak se dalo, ale zabralo mi to denně hodně času. Pravidelná hygiena byla samozřejmostí, i když na kolejích při jedné sprše na celé patro to byl někdy problém, na některá místa je studená voda fakt hrozně nepříjemná. Hned jak se objevily na trhu první spreje, tak jsem do nich investovala, antiperspiranty pak byly jedinečným vynálezem. Knírek jsem nejdřív odbarvovala, pak škubala, na výšce jsem chodila na kosmetiku na elektrickou jehlu za hrozné peníze, brrr, ještě teď mi vstávají chlupy při vzpomínce na tu bolest a opuchlou pusu a bradu. Největší problémy byly vždycky s oblečením. Řešila jsem to jako chudá studentka vlastnoručním šitím podle časopisu Dievča.
Když jsem se vdala, přistěhovala jsem se k manželovi a tchýni do domu na vesnici. Hned první den jsem si uklidila a zprovoznila koupelnu, kterou měli, protože byla v domě projektovaná, ale nepoužívali ji, což bylo pro mě nepochopitelné. Tchýně se kvůli tomu šla demonstrativně oběsit. No nedivte se, byla už důchodkyně a celý život koupelnu nepoužívala, tak jsem pro ni byla fiflena, co zbytečně utrácí za vodu. Naštěstí jsme se brzo odstěhovali. Ale vůbec se nedivím, že ještě dnes můžete takové ženy u nás potkat, a ani nemusí být z vesnice.
Coby novomanželka jsem byla fakt putička v domácnosti, manžílka jsem opečovávala, ale když přišlo dítě a pak revoluce a přizpůsobování se novým podmínkám v zaměstnání a studium při zaměstnání, prostě jsem už ztrácela síly a přestala to zvládat. Byla jsem neustále unavená, nevyspaná, neuspokojená, protože doma jsem neměla žádnou pomoc a necítila jsem lásku, přejídala jsem se a nedbala už tolik o sebe. Ale nohy jsem si holit začala, když jsem jednou zaregistrovala pohrdavý pohled dvou dívek na moje kolena, už mi to pak nedalo. Moje povolání sice vyžadovalo slušné oblékání a hygienu, ale kdo není šťastný, ten nemůže být hezký.
Podařilo se mi nad tím zvítězit, rozvedla jsem se a začala nový život. Ani jsem moc nezhubla, ale se svým tělem jsem se naučila žít a jak říká můj syn, chytám novou mízu. A získané sebevědomí zajistilo, že ze mě vyzařuje štěstí, takže teď si troufám tvrdit, že sice jsem tlustá, ale hezká. Je fakt, že už na sebe mám víc času i peněz, myji si hlavu každé ráno a maluji se a holím se každý večer. Jen to oblečení Angličankám závidím, u nich je k dostání i módní XXXL, ale u nás, když chcete větší velikost, tak uvidíte jen unylé barvy a pytlovitý střih. O hezkém prádle nebo botách na silnější nohy už ani nemluvím.
Takže, milé ženy, buďte trochu milosrdnější, když potkáte nějakou ženu, která o sebe tolik nedbá. Třeba zrovna prožívá těžké chvíle...
Bonda


Milá Bondo,
to jste napsala moc hezky

Reklama