Přivedla jsem si ze hřbitova ducha. Přišel mi poděkovat?

Přivedla jsem si ze hřbitova ducha. Přišel mi poděkovat?

Miluju duchařské příběhy, i když málokterým věřím. Líbí se mi to napětí a příjemné mrazení, kterému se nedokážu ubránit ani svým obvyklým skepticismem. Ten poslední, který jsem si vyslechla, byl vlastně docela milý. Pokusím se ho převyprávět tak, jak mi byl mou blízkou kamarádkou sdělen.

Byly dušičky a já jsem se jako každý rok se svou devítiletou dcerou vydala na hřbitov, abych zapálila svíčku na dvou hrobech. Nejsou to hroby příbuzných ani blízkých přátel, jsou to jen lidé, které jsme znali trochu lépe, a nikdo o jejich hroby nepečuje. Proto tam chodím aspoň já. Je mi jich líto.

Naše vesnice je docela malá a obec se o hřbitov stará jen málo. Proto je takový zchátralý. V podzimních mlhách a šeru, které ten den bylo, vypadá přímo hororově.

Když jsme s dcerou dorazily na hřbitov se svíčkami, květinami, hned jsme se pustily do údržby „našich““ hrobů a jejich okolí. Už jsme byly skoro hotové a chystaly se odejít, když naši pozornost upoutal hrob, nebo spíš to, co z něj zbylo, nedaleko asi dvě řady od „našeho“. Nikdy dřív jsme mu nevěnovaly pozornost. Náhrobní kámen byl povalený na zem, rozbitý a části z něj chyběly. Ani tu nebylo napsáno, kdo tam vlastně odpočívá.

Ale teď se v nás pohnula ta dušičková empatie a rozhodly jsme se, že se o tenhle opuštěný hrob taky postaráme. Zapálily jsme tam svíčku, v duchu si odříkaly krátkou modlitbu a odešly domů.

Během večera se na to zapomnělo.

Vzpomněla jsem si až v noci, a ne náhodou. Bylo to kolem druhé hodiny ráno, kdy jsem se vzbudila. Ani nevím proč, ale nic zlého se mi nezdálo. A když jsem otevřela oči, viděla jsem, jak se nade mnou sklání mlhavá postava. Nevím, jestli to byla žena, nebo muž. Ale viděla jsem rysy obličeje, viděla jsem, že se usmívá, ten obličej vypadal jako veselý smajlík. Neměla jsem ani strach, což mě, když jsem nad tím později přemýšlela, dost překvapilo. Měla jsem naopak dobrý pocit. Cítila jsem z té postavy jen pozitivní emoce. Pak jsem usnula.

Na tohle noční setkání jsem si vzpomněla až během dopoledne, teprve až pak jsem se docela rozrušila, až když jsem si uvědomila, že vedle mojí postele stál v noci duch. 

Byla to snad duše člověka z toho opuštěného hrobu, která mi přišla poděkovat? Přivedla jsem si ji ze hřbitova domů? Stalo se to vloni a víckrát jsem už tuhle postavu nespatřila.

Co myslíte vy? Byl to vážně duch, který přišel poděkovat, nebo snad je halucinace?