Miluju duchařské příběhy, i když málokterým věřím. Líbí se mi to napětí a příjemné mrazení, kterému se nedokážu ubránit ani svým obvyklým skepticismem. Ten poslední, který jsem si vyslechla, byl vlastně docela milý. Pokusím se ho převyprávět tak, jak mi byl mou blízkou kamarádkou sdělen.
Byly dušičky a já jsem se jako každý rok se svou devítiletou dcerou vydala na hřbitov, abych zapálila svíčku na dvou hrobech. Nejsou to hroby příbuzných ani blízkých přátel, jsou to jen lidé, které jsme znali trochu lépe, a nikdo o jejich hroby nepečuje. Proto tam chodím aspoň já. Je mi jich líto.
Naše vesnice je docela malá a obec se o hřbitov stará jen málo. Proto je takový zchátralý. V podzimních mlhách a šeru, které ten den bylo, vypadá přímo hororově.
Když jsme s dcerou dorazily na hřbitov se svíčkami, květinami, hned jsme se pustily do údržby „našich““ hrobů a jejich okolí. Už jsme byly skoro hotové a chystaly se odejít, když naši pozornost upoutal hrob, nebo spíš to, co z něj zbylo, nedaleko asi dvě řady od „našeho“. Nikdy dřív jsme mu nevěnovaly pozornost. Náhrobní kámen byl povalený na zem, rozbitý a části z něj chyběly. Ani tu nebylo napsáno, kdo tam vlastně odpočívá.
Ale teď se v nás pohnula ta dušičková empatie a rozhodly jsme se, že se o tenhle opuštěný hrob taky postaráme. Zapálily jsme tam svíčku, v duchu si odříkaly krátkou modlitbu a odešly domů.
Během večera se na to zapomnělo.
Vzpomněla jsem si až v noci, a ne náhodou. Bylo to kolem druhé hodiny ráno, kdy jsem se vzbudila. Ani nevím proč, ale nic zlého se mi nezdálo. A když jsem otevřela oči, viděla jsem, jak se nade mnou sklání mlhavá postava. Nevím, jestli to byla žena, nebo muž. Ale viděla jsem rysy obličeje, viděla jsem, že se usmívá, ten obličej vypadal jako veselý smajlík. Neměla jsem ani strach, což mě, když jsem nad tím později přemýšlela, dost překvapilo. Měla jsem naopak dobrý pocit. Cítila jsem z té postavy jen pozitivní emoce. Pak jsem usnula.
Na tohle noční setkání jsem si vzpomněla až během dopoledne, teprve až pak jsem se docela rozrušila, až když jsem si uvědomila, že vedle mojí postele stál v noci duch.
Byla to snad duše člověka z toho opuštěného hrobu, která mi přišla poděkovat? Přivedla jsem si ji ze hřbitova domů? Stalo se to vloni a víckrát jsem už tuhle postavu nespatřila.
Co myslíte vy? Byl to vážně duch, který přišel poděkovat, nebo snad je halucinace?
Nový komentář
Komentáře
Myslím, že by dušičce prdlajs záleželo na tom, jestli má na hrobu povalený pomníček. Duše je nehmotná a nemá už pocity
mise by ste tento pribeh zjedli aj s navijakom:-)
Tak s tím vrčícím psem se mi taky jednou stalo, ještě s Peggy a byla jsem doma sama jen se psem a kočkama. Je pravda, že brzo po babiččině smrti mě v noci něco vzbudilo a viděla jsem mlhavou postavu, jak se ke mě blíží, hrozně jsem se lekla a postava se u mojí postele rozplynula.
Občas se stávají podivné věci. Jednou v noci nás vzbudilo vrčení naší čubiny. Stále v koutě, hleděla do prázdného rohu a vrčela a vrčela, pysky vytažené zuby venku, tak jako vrčí na někoho, kdo se jí nelíbí. V rohu nic nebylo, žádný hmyz, vůbec nic. Trvalo to tak pět minut, pak se zase uklidnila a usnula. Nevím, co se jí tam nelíbilo.
Taky se mi zdávají "živé" sny. Nejraději mám ty sexuální, dokonce i s orgasmem
Ráno když se probudím, musím opravdu přemýšlet, jestli se to stalo nebo ne
.
Dušičce ze starého hrobu moc nevěřím
, neb mrtvá tělesná schránka je té duši již dávno u prdele. Ona již nejspíš dávno pobíhá na světě v jiném těle.
OlgaMarie — #1
Tak mě nedávno vzbudilo kokrhání, a když jsem jsem to odpoledne vyprávěla rodince a divila se kde se na sídlišti vzal kohout, přiznal se syn, že si dal do mobilu takové buzení.
Mně tedy na dnešek v noci probudily podivné mlaskavé zvuky a chvíli mi trvalo než jsem je poznala jako hlasité pití psa ve vedlejší místnosti...