Reklama

Seděli jsme s přítelem na zemi, popíjeli šampaňské a povídali si. Takový klidný pohodový večer. S postupující mírou alkoholu v krvi se svět kolem rozmazával, měla jsem výbornou náladu a pocit, že takhle krásně jsme si snad ještě nepovídali.

Ani jsem si nevšimla, že zazvonil zvonek. Přítel se najednou zvednul a odešel a vrátil se s nějakým chlapíkem. Mohlo mu být něco ke třiceti, byl vysoký a opálený, na tváři třídenní strniště. „Dobrý večer,“ řekl a usmál se. Pozdravila jsem a zvídavě koukala na přítele, protože mi nebylo jasné, kdo ten chlapík je a ani co tu dělá touhle dobou. Navíc mě to trochu zlobilo, chtěla jsem si s přítelem ještě povídat, a teď to někdo ruší.

„To je pan Adámek, přišel spravit ten kapající kohoutek.“

„V deset večer?A jaký kohoutek ti kape?“ šeptala jsem se nedůvěřivě, ale musela jsem uznat, že v přítelově bytě nejsem zas až tak často, abych měla přehled o tom, co kde kape. „Hned jsem zpátky“, usmál se přítel, aniž by mi cokoliv vysvětlil a odešel s opáleným panem Adámkem do koupelny. Vrátil se už bez něho a náš hezký večer pokračoval. Popíjeli jsme a povídali čím dál více a byli jsme si čím dál blíže a blíže…

Hovor se stočil na erotickou notu a já se jen tak mezi řečí nechala svléknout do kalhotek. Až pak jsem si uvědomila, že v koupelně je vlastně ten chlapík.

„Počkej, vždyť může přijít,“ namítala jsem chabě, když se přítelovy prsty blížily k mým kalhotkám, aby je jemně odsunuly ke straně a jeden zajel dovnitř.

Přítel neříkal nic a klidně pokračoval. Zavřela jsem oči a myslela si, že si to jen trošku, trošičku užiju a pak to hned zastavím, aby nás tam ten opravář nenachytal. V opilosti člověk vidí věci jinak.

Když jsem oči otevřela, stál pan Adámek přímo nade mnou a se zájmem sledoval ruku mého přítele, jak mi dovádí v kalhotkách. Zpanikařila jsem a rychle se posadila. I přítel otevřel oči, ale nejenže nezpanikařil – on se usmíval a neudělal nic! Co nic, on ani nepřestal s tím, co dělal, než pan Adámek přišel! Cítila jsem, jak rudnu. Odstrčila jsem přítele, rychle se posadila a zkřížila ruce přes prsa. Koukali jsme na sebe a nikdo nic neříkal. Já hledala slova a oni asi čekali, co řeknu. Napjaté ticho.

Vzpomněla jsem si, jak jsme s přítelem mluvili o tom, jaké by to asi bylo, kdybychom na to byli tři a jak jsem říkala, že bych to na jedné straně chtěla, ale na druhé bych se hrozně bála a že si stejně takovu situaci nedokážu představit. A najednou je to tady, on tu situaci naaranžoval a já nevím, co mám dělat! V duchu jsem se snažila zanalyzovat, co mě na milování s dvěma muži vlastně tak děsí. Na nic jsem nepřišla.

Dívala jsem se z jednoho na druhého a rozhodovala se. Oni se dívali na mě. Rozhodla jsem se. Spustila jsem ruce a zaklonila se do křesla. Stále ještě nikdo z nás nic neřekl. Přítel pohlédl Adámkovi zpříma do očí. Ten ke mně přistoupil ještě blíže a sundal mi kalhotky. Najednou jsem tam seděla úplně nahá, sama mezi dvěma krásnýma chlapama, z nichž jeden byl oblečený úplně a druhý z části. Připadala jsem si mezi nimi tak bezbranně, tím spíš, že byli oblečení, ale zároveň jsem věděla, že na mě budou oba hodní, že nikdo z nich neudělá nic, co bych nechtěla.

Nechala jsem si od Adámka roztáhnout nohy, dívala jsem se, jak si rozepíná kalhoty, nechala jsem ho, aby pokračoval v tom, co můj přítel začal, nechala jsem ho, aby šel ještě dále a nechala jsem přítele, aby se na to díval... Přestala jsem se chovat jako slušná holka.

V místnosti byla slyšet jen tlumená hudba a moje a Adámkovo prudké oddechování. On byl z té zvláštní situace asi také dost vzrušený, protože netrvalo dlouho a nádherně se udělal na moje bříško. Chvíli oddechoval a prohlížel si mě a já jeho. Vstal a natáhnul se pro ubrousky. Najednou jsem se ocitla v náruči svého přítele. Hladil mě ve vlasech a utíral bříško ubrouskem, který mu Adámek podal. 

Velmi něžně a potichu, s důrazem na každé slůvko mi přímo do ucha šeptal: “Pojď ke mně blíž....ještě blíž....ještě blíž ty moje... malá děvko.... Když to dořekl, prudce mě otočil zády k sobě, přehnul přes opěradlo sedačky a…………..nechci použít slovo „vojel“, ale je nejvýstižnější:-)

Potom jsme se oba vysíleně sesuli vedle Adámka, který nás celou dobu sledoval. 

Seděla jsem mezi nimi, hlavu opřenou u přítele v klíně, nohy v Adámkově klíně, dívali jsme se na sebe a usmívali se. Pak se Adámek zvedl, dlouze mě pohladil po tváři, upravil si kalhoty a šel ke dveřím. I přítel se zvedl a šel za ním. Cestou si vzal peněženku, aby mu zaplatil. Zapálila jsem si cigaretu a dívala se za nimi.„Na shledanou“, slyšela jsem Adámkovo přesně druhé slovo od chvíle, kdy zvečera vstoupil do dveří. Byl pryč.

Až později jsem si uvědomila, že ten „opravář“ neměl žádnou brašnu.