Otázka víry v Boha je osobní věcí každého z nás. A je dobře, že dnes si v tomhle směru může každý vybrat, co mu vyhovuje. Někdo v Boha věří, jiný ne, jsou lidé, kteří to tolerují, a také odpůrci. A víra se občas řeší i v partnerských vztazích.

Tak to má doma i třiadvacetiletá Karolina, která žije dva roky s přítelem Robertem. Ona je věřící a ráda (a a často) chodí do kostela, on je ateista. Tvoří spokojený pár, shodnou se snad ve všem... kromě víry v Boha. A poslední dobou se to pomalu zhoršuje.

kostel

„Zatím o tom moc nemluvíme, ale cítím, že Robertovi moje víra vadí čím dál víc. Když jsme se před dvěma lety seznámili, nic jsem netajila, už tehdy jsem chodila každou neděli do kostela a říkala jsem mu, že bez toho si prostě sváteční den neumím představit. Tehdy mi tvrdil, že mu to vůbec nevadí, že si každý může věřit, čemu chce...

Věřím v Boha tak nějak odmalička, chodila jsem do kostela s babičkou už jako dítě, takže je pro mě víra přirozená věc. Kromě neděle občas zajdu někam na mši i v týdnu, ale o tom radši s Robertem ani nemluvím, protože už takhle si myslí, že to přeháním. Stačí ty neděle! To je každé ráno pohledů, že jdu zase za „těma Pánbíčkářema“, jak se jednou vyjádřil. Nechápe, že jdu raději do kostela, než abych si s ním až do oběda užívala v posteli... Ale prostě to tak mám. Já zase nechápu, že v Boha nevěří, a taky mu to nevyčítám. A vadí mi, že chodí s kamarády do hospody, ale asi to potřebuje, stejně jako já návštěvu kostela, tak mlčím.

Ráda bych všechno prožívala s ním

Na druhou stranu je mi jasné, že moje víra je pro něj trošku omezující. Když chceme jet někam na víkend nebo na výlet, přizpůsobujeme to tomu, jestli je někde v okolí kostel, kde by se konala v neděli mše, abych si na ni zašla. Takže si předem zjišťuju, jak to je, a občas mu i řeknu, že to nejde... Takže pak jedeme třeba jinam, nebo zůstaneme doma. Ale myslím, že v každém vztahu je něco - kdyby on hrál třeba fotbal nebo hokej, tak by taky o víkendech nemohl jezdit tak, jak bych třeba chtěla já... A zase by se všechno přizpůsobovalo jemu.

Nevím, jestli mu vadí jen to, že chodím do kostela, nebo víra celkově. K ní totiž patří i hodně jiných věcí, tak si říkám, co všechno se mu nelíbí? Třeba mu vadí, že jeden den v týdnu nevařím maso, nebo že čtu náboženské knížky...? Sex je snad v pohodě, i když to na začátku trvalo docela dlouho, než mě přesvědčil, že nemá smysl čekat, až bude po svatbě... A nemám to tak, že se po každém milování musím vyzpovídat! Ani mě nikdy nenapadlo, že bych se třeba stala jeptiškou, to opravdu ne.

Někdy mě mrzí, že Robert taky není věřící. Ráda bych i tyto věci prožívala s ním. Třeba když jsem byla nedávno biřmovaná, nechtěl se jít ani podívat, natož aby v kostele vydržel celou dobu. Byli tam mí kamarádi a přátelé, které znám z fary, a já myslela jen na to, že tam chybí Robert. Chápu, že mu to nic neříká, ale šlo přece o mě! Já bych se taky šla podívat, kdyby on prožíval stejně sváteční chvíli, ať už by se jednalo o cokoliv.

Už několikrát mě napadlo, jestli má náš vztah smysl. Ve všem ostatním si rozumíme, ale tuhle oblast Robert odmítá, a odmítá o ní i mluvit. Takže se jen dohaduju, co si myslí, podle toho, ja se tváří. Já bych se o tom bavila ráda, i o naší budoucnosti, o všem... Ale nevím, jak to mám udělat.“

Co si myslíte, milé čtenářky? Má vztah smysl, když se partneři v takové zásadní otázce neshodnou?

Přečtěte si další články:

Reklama