Reklama

Kdo má práci, a k tomu dobře placenou, může být v dnešní době rád. Jenže co když je ta práce v jiné zemi, hodně daleko od domova? Jak může fungovat vztah, kdy jeden z partnerů pracuje v zahraničí?

ArábieTakových párů asi není úplně málo. V mém okolí jich znám hned několik. A ve všech partneři odloučením trpí, zvlášť jedna známá, která tady zůstává s malým synem, zatímco její muž má práci v Dubaji. O ní ale mluvit nechci, to by bylo zase na jiný příběh.

Sedmadvacetiletá Tereza zatím děti nemá. S dlouholetým přítelem Milanem spolu žili šest let, než Milan před rokem získal práci v Saudské Arábii, v Rijádu. Je technik přes počítače (lidově řečeno ajťák) a dostal šanci vydělat si za tři roky slušné peníze, které by mladému páru pomohly ke koupi domku nebo většího bytu, až se Milan vrátí. „Jenže jak přežiju ještě ty dva roky, co tam Milan musí zůstat? Už teď je mi tak smutno... Nevím, jak to vydržím. Milan tam ale zůstat musí, má tam smlouvu. Ach jo...“

Takhle vzdychá Tereza poslední dobou docela často. Ani se jí nedivím. S Milanem se vídají hodně málo, za uplynulý rok byl doma jednou, na týden na Vánoce, a Tereza byla tři týdny za ním v Rijádu. „Víc dovolené nemám, a Milan by na mě stejně neměl čas. Když jsem tam ty tři týdny byla, jeli jsme jen na pár dnů do sousedních států, viděli jsme Doha v Kataru nebo Abu Dhabi v Arabských emirátech, pak jsme udělali ještě pár výletů, třeba to Mekky, ta se mi moc líbila. Kdybychom měli třeba měsíc čas a mohli tam cestovat, bylo by to něco jiného. Ty země jsou zajímavé.

Jak to vydržím?

Ale Milan byl většinou od rána do večera v práci a já se nudila v hotelu, kde bydlí. Naštěstí tam byl bazén a posilovna, jinak by to asi bylo k nepřežití. Ven jsem sama nechodila, bála jsem se, protože přece jen tam ženské nemají moc dobré postavení, chlapi na mě na ulici nenápadně koukali, i když jsem šla s Milanem. A to jsem se ho na ulici nesměla ani dotknout, natož ho políbit. Ještě že jsem nemusela chodit zahalená v těch jejich hábitech, v kterých jsou vidět jen oči, přece jen ve městě a u cizinek to není tak přísné. Ani nešlo najít si tam nějakou kamarádku, když už jsem nějakou ženu někde potkala, nesměla se se mnou bavit.

A navíc to počasí... Pořád je tam vedro a vlhko, do toho pořád lítá takový jemný písek, který pálí v očích. Byla jsem ráda, že jsem mohla po třech týdnech odjet. Jen kdyby tak Milan mohl jet domů se mnou...

V této části světa je hodně krásných věcí a míst, které stojí za vidění, ale nedovedu si představit, že bych tam musela žít... Tak jen doufám, že čas bude rychle utíkat a já ty dva roky, co se s Milanem uvidíme jen párkrát, nějak vydržím.“

Další články v našem magazínu: