Snad každá pohádka končí slovy: „A žili šťastně až do smrti.“ Ale jak je to v reálném životě? Sotva pomine zamilovanost (a někdy i dříve), začne nám na našich partnerech vadit spousta věcí. Někdy jde o zásadní mezníky, jindy o maličkosti.

Jak ale rozpoznat maličkost od zásadní věci, když máme kolikrát na očích ještě růžové brýle? A dokážeme se vůbec po roce známosti podívat objektivně na drobnosti všedních dní, které nám kazí iluzi zdánlivého štěstí?

Slečna Lenka si například poslední týdny láme hlavu nad tím, proč její - jinak ideální přítel - tak rád před svými rodiči vypráví příběhy, v nichž on vypadá jako ten největší chudák pod sluncem, neboť si evidentně za svou partnerku zvolil bordelářku, budižkničemu, kterou musí živit, a naprosto nesvéprávnou osobu. Aspoň tak to podle jeho vyprávění vypadá. Zatímco Lenka vydělává, uklízí a vaří pravidelně a ráda, on se rád a nahlas lituje - pokud možno za přítomnosti členů své rodiny.

  • Kde je zakopaný pes?

Pětadvacetiletá usměvavá bruneta Lenka vypadá na první pohled velmi vyrovnaně. Má práci, která ji baví, přítele, s kterým bydlí už nějaký ten rok, a čím dál častěji uvažuje o založení rodiny. Jenže... Jak sama přiznává, nedokáže si nějak poslední dobou představit, že by se svým přítelem, Jakubem, dokázala žít, když ví, že ji neustále shazuje před svými rodiči.

„Proč to dělá?“ pokládá spíš řečnickou otázku Lenka. „Nevím, a asi se mi to nepodaří od něho nikdy zjistit,“ zní upřímná a zároveň zoufalá odpověď ženy, která si na svou adresu musela vyslechnout nejeden potupný příběh, a když se svého přítele zeptá, proč to dělá, on odpoví, že je příliš vztahovačná a že slyší trávu růst.

ilustrační foto

„Nevím, zda si skutečně neuvědomuje, jak moc mě jeho chování zraňuje, nebo to prostě popírá, aby mi nic nemusel vysvětlovat,“ uvažuje nahlas Lenka, která už má z přítelova chování skoro trauma, a kdykoliv zaslechne, že telefonuje s nějakým členem rodiny, raději odchází do jiné místnosti a zavírá dveře, aby jí nebylo líto, co uslyší.

„S Jakubem jsme se seznámili v práci,“ vypráví. „Jeho rodiče byli v zahraničí, a tak jsem se jejich existencí příliš nezabývala,“ připouští. „O to větší byl pak šok, když jsem před ně předstoupila na nějaké velké rodinné oslavě a můj přítel během tohoto prvního společného večera utrousil nahlas několik velmi nemístných poznámek, pokračuje v líčení svého osudu Lenka, která si nejdřív myslela, že jeho chování má na svědomí nervozita spojená s nadprůměrným množstvím alkoholu. „Bohužel jsem se mýlila,“ říká dnes již bez náznaku rozčarování příjemná mladá žena a připouští, že některé příhody by mohly být použity v nějakém špatném komediálním filmu.

Když jí třeba nedávno bylo špatně, její přítel řekl svému otci, který se vyptával, co celý víkend dělali, že byli doma, protože Lenka je LÍNÁ někam jít. „Asi nejvíc mě ranilo, když jsme seděli na nějaké rodinné oslavě, vychvalovali výzdobu, kterou v jejich bytě připravila tchyně, a Jakub tam přede všemi řekl, že si užívá, jak je to u nich hezké, protože já jsem bordelářka a že to u nás vypadá jako na smetišti. Zalapala jsem tehdy po dechu a nezmohla se na žádnou reakci. Na jeho rodičích bylo vidět, že jsou také trochu zaskočeni, že to řekl přede mnou, protože většinou tak mluví jen v mé nepřítomnosti, ale dělali jakoby nic, jako by to pro ně stejně nebyla žádná nová informace,“ popisuje pro představu přítelovo chování Lenka, která má pocit, že si tak Jakub kompenzuje možná nedostatek citů ze strany svých rodičů v naději, že jim chudáčka syna bude líto a projevenou soustrastí mu dají najevo svou náklonnost, po které třeba podvědomě touží.

„Nejsem žádná psycholožka, ale neříkejte mi, že za tím něco není, rozohňuje se žena, která uvažuje, že si sbalí kufr a z této podivné hry uteče. „Možná mě budete pokládat za hysterku, ale jak by vám bylo, kdyby vás stále váš partner srážel a šířil o vás různě zkreslené informace, které prostě nejde neslyšet?“

Kamarádky ji přesvědčují, ať se přes to přenese, že má být ráda, že je Jakub spolehlivý a dobře zajištěný chlap, který nepije a nevysedává po hospodách a chce s ní mít navíc děti, což je prý v dnešní době vzácnost, ale Lenka váhá: „Pochopte, nejsem nějaká superžena, které by nikdo nebyl dost dobrý, jen uvažuji, kam to povede dál, třeba až budeme mít právě ty děti. Bude i před nimi říkat podobné věci?“

A co byste, milé čtenářky, Lence poradily vy? Jde opravdu o bezvýznamné maličkosti, s kterými člověk dokáže žít?

Přečtěte si také:

Reklama