Reklama

Říká se, že v každé rodině je něco. A bude to asi pravda. Často se stává, že pokud je vám dovoleno nahlédnout malinko pod povrch na první pohled harmonických vztahů, objeví se nějaký ten „kostlivec ve skříni“. Jeho nebezpečí spočívá v tom, že může být ze začátku převlečený za pozitivní jev. Jako je tomu v našem dnešním příběhu.  

man

Třicetiletá Tamara měla o své budoucnosti vždy jasno. Chce sdílet život s mužem, který bude mít na prvním místě rodinu. Hlavně, ať je hodný, říkala svým kamarádkám. A těm nejbližším pak dodala vysvětlení v podobě příběhu ze svého dětství, kdy její otec byl přesným opakem.

  • Svou agresivitu si dlouho vybíjel nejen na malé Tamaře, ale také na její submisivní matce a dokonce na vlastních rodičích, u kterých tehdy všichni bydleli.

Byla jsem proto jak v sedmém nebi, když jsem potkala mého nynějšího partnera Rudu,“ začíná své vyprávění mladá žena, jež dodává, že sympatický Rudolf splňoval přesně její představy: milý, vždy laskavý k ní i k jeho rodičům. „Na to jsem se hodně zaměřila, protože věřím, že je důležité vědět, jak se dospělé děti chovají ke svým rodičům, že to vypovídá mnoho o jejích charakterovým vlastnostech,“ vysvětluje Tamara, která si při svém pozorování ze začátku zřejmě nevšimla jedné zásadní věci.

  • Její Ruda byl totiž v tomto směru laskavý až příliš.

Stačilo, aby rodiče zavolali kteroukoliv denní či noční hodinu, že něco potřebují, a on vyskočil a běžel konat dobro. Často přitom šlo o úplně nepodstatné maličkosti, s kterými by si jeho rodiče – ne zase tak staří - poradili sami.

Stejně tak mě mělo varovat, když v počátcích našeho vztahu několikrát zrušil naši schůzku s tím, že musí udělat něco doma,“ konstatuje dnes už dosti nespokojená mladá žena, která pro dokreslení situace dodává, že opět nešlo o žádné velké věci a že se navíc vídali poměrně málo, protože ona v té době pracovala ještě v jiném městě a každé jejich rande bylo vykoupeno poměrně složitým cestováním – ať už z její nebo jeho strany.

  • Ale pořád to velkoryse přecházela a sama sebe ujišťovala, že tak je to správně, že chtěla hodného a laskavého člověka. A že přesně takovým Ruda je.

Když se jim narodil synek, těšila se, že bude Ruda více doma, tedy u nich doma. Nebylo tomu tak. Každý den po práci ještě jezdil ke svým rodičům, kteří ovšem nebyli ani v důchodovém věku, jestli něco náhodou nepotřebují. A vždy něco potřebovali: Odvirovat počítač, zapojit novou televizi, spravit starou televizi, aby si ji mohli dát na chalupu, atd. Zůstal na večeři a ke své partnerce a synovi se vracel většinou až v momentě, kdy se již oba chystali spát. Nebo aspoň syn.

Je to pro mě celkem velké zklamání,“ říká dnes Tamara. „Samozřejmě tisíckrát lepší než ta dramata, která jsem znala ze svého dětství,“ dodává jedním dechem, i tak připouští, že si svůj rodinný život představovala poněkud jinak.

A ono se jí vlastně jen vyplnilo to, co si přála: její Rudolf má rodinu na svém místě, ale zatím jen tu svou původní.  

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Přečtěte si také