Reklama


Ne vždy, když člověk něco někde najde, se jedná o šťastnou náhodu. Jsou předměty, které nám svou energií mohou hodně zavařit. Nevím dodnes, co to bylo, ale rozhodně nic pozitivního. Na tu noc snad nikdy nezapomenu…

Pracovala jsem tehdy ve firmě, která měla na starosti výpočetní techniku, a při tom provozovala i internetovou kavárnu. Zpráce jsem odcházela poslední kolem půl jedenácté večer.

Ten den jsem zamykala jako obvykle a vcelé budově jsem už byla jen já. Normálně se nebojím, tedy vyjma bouřky, a ta nebyla. Dnes jsem se ale bála. Nevím čeho, ale bála jsem se.
Na schodech u východu, přímo uprostřed schodů, koukám a vidím amulet i se šňůrkou. Jen ho navléci na krk. Byl zjadeitu a na něm byl nápis, který jsem neznala. Připomínalo to klínové písmo, nebo nějaký druh malachimu. Vzala jsem si ho.

Tehdy jsem totiž vyhodnotila, že je to něco moc pozitivního, když jsem se hned po té, co jsem ho zdvihla, cítila o poznání lépe. Byl na něm had, slunce nebo hvězda, různé ornamenty a ten nápis. Byl překrásný a velký. Přestože jsem ho pokládala za pozitivní, neměla jsem odvahu si ho hnedle omotat kolem krku. To jsem tedy asi opravdu dobře udělala.

První varování
Po cestě kautu, bylo to na pražské Budějovické, jsem procházela vcelku dobře osvětlenou a frekventovanou ulicí. Auto jsem měla vzadu, za komplexem nákupního střediska. Jinde zpravidla ráno není místo. Když jsem přicházela k autu, přesně tři lampy v řadě, které byly jediné vtěch místech, zhasly. Tma jako vranci. Nepřikládala jsem tomu význam.

Druhé varování
U domu máme javory, pod kterými parkuji. Postavila jsem auto a vystoupila. Vten moment mi přímo na kapotu přede mnou ztoho stromu seskočila kočka. Strašně jsem se lekla, ale znala jsem ji. Tak jsem ji pohladila, řekla jsem jí, jak moc mě vylekala, a šla jsem kdomů. Celou dobu šla za mnou a mňoukala. Pak mě dokonce předběhla, sedla si ke dveřím a mňoukala.

Napadlo mě, že má hlad, a šla jsem domů rychle vyhrabat něco zlednice. Našla jsem konzervu svých koček a šla jí dát. Už tam nebyla. Že je něco divné, mě napadlo až ve chvíli, kdy moje vlastní kočky, ač musely být hladové, si nevzaly jídlo, které jsem jim dala. Místo toho seděly a prostě na mě jen koukaly. Vté době jsem měla ještě psa. Německého ovčáka, nejbáječnějšího na světě. Ladynu. Ta naopak ten den chodila za mnou jako stín.

Vyndala jsem ten amulet a poprvé jsem si řekla, jestli bych ho neměla raději odnést, ale neudělala jsem to. Zajímal mě. Vyhrabala jsem staré knihy a hledala, jestli třeba vhebrejských nápisech nenajdu něco podobného, ale nic jsem nenašla. Amulet jsem tedy pověsila na klíč od skříňky tak, abych na něj vnoci viděla. Pak jsem ještě poprosila všechno, co je ochranné, tedy i Anděly, aby mi jakkoli naznačili, co je to vlastně za věcičku. Lehla jsem si a vten moment tam byla Ladyna. Lehla si vedle mojí postele, ač normálně spávala nalepená na domovních dveřích, a nehla se odtud. Pak jsem usnula.

Při třetím jsem měla jasno a taky nahnáno
Vzbudil mě neskutečně živý sen.

Zdálo se mi, jak jsem na nějakém místě, kde byly jen keře a zelené stromy. Byla tam se mnou malá Johanka. Jakýsi tmavý člověk, něco jako indián, mi podával náramek, na kterém byly podobné, ale trochu jiné obrazce než na amuletu, který jsem našla.

Při tom, co mi ho dával na levou ruku, mi řekl, že tohle je to, co mi patří, a že mě má rád. Že je tu proto, aby se mi nic nestalo, a že mě dobře zná. Poděkovala jsem a dala jsem mu výměnou ten amulet, který jsem našla. On ho zahodil, uklonil se a někam odcházel. Dívala jsem se za ním, on se otočil a měl takový divný pohled, jako ustaraný…

Pak přišel jiný muž a vruce měl hada, kterého hodil směrem kJohance. Ten had ji kousl do nohy. Vzala jsem ji do náruče, ale už se nehýbala. Strašně jsem křičela, že to byla černá mamba. V životě jsem vreálu mambu neviděla. Vzbudila jsem se tím, že jsem strašně řvala… Byla jsem zpocená, vyklepaná a amulet, který jsem uvázala na klíč, byl na zemi…

Okamžitě jsem běžela do pokojíčku. Johanka, místo aby spala, seděla na posteli. Ostatní holky spaly.Brečela a říkala, že měla hrozný sen. Viděla pořád prý zelené oči. (Dodnes, a je to asi pět let, je dokáže nakreslit). U ní seděly obě naše kočky i Ladyna a dívaly se na mě.

Málem jsem se přerazila, jak jsem běžela zpátky do obýváku. Vzala ten amulet a jenom vžupanu jsem sním běžela skoro až na Okrouhlík, kde jsem ho zahrabala. Teprve po cestě zpátky, když jsem si vzpomněla na toho indiána ze snu, jsem si všimla, že mám kolem levého zápěstí červené kolo, jako bych tam třeba dva dny měla tlustou gumičku. Do rána už jsem neusnula. Na tohle tedy nikdy nezapomenu.

Kdyby se mi dnes pod nohama válel třeba diamant, myslím, že bych se pro něj nesehnula. Holt některé věci nám rozhodně nepatří a také nám to umí sdělit.