Poněkud dramatické Velikonoce zažila čtenářka s nickem Karinečka. Její příspěvek, za který děkujeme, stojí za přečtení.

Přeji krásný den. Původně jsem dnes o Velikonocích psát vůbec nechtěla, ale ty letošní byly natolik jiné, než ty dřívější, že jsem se rozhodla podělit se o pár zážitků.

otvírání silnic

Na sobotu jsme měli naplánováno, že jako rodinka vyrazíme na "otvírání silnic" do Žďáru nad Sázavou. Bohužel jsem musela do práce, takže tento výlet se uskutečnil bez mé maličkosti. Ale rodinka mi všechno vyfotila, tak jsem nebyla ochuzena.

Neděle také za moc nestála, jak jsem už jednou psala, manžel našel práci a vyšla mu služba na 24 hodin, mě čekala noční. Už předtím jsme doma řešili, jak asi bude vypadat Velikonoční pondělí, když budou oba rodiče po službě a díťata plna sil, ale co všechno nás čeká, na to jsme opravdu nepomyslili.

Ráno se ještě celkem vydařilo, vše probíhalo jako normálně, dokonce jsme si i chviličku schrupli, synek mrskal jako o život, vajíčka se hromadila, ovšem s příchodem oběda se všechno zvrtlo. Stačilo jedno pečené kuřátko k tomu, aby moje drahá polovice dostala žlučníkovou koliku a bylo vymalováno pro zbytek dne.

Vzhledem k mým řidičským  /ne/schopnostem a absenci léků proti bolesti bylo rozhodnuto, že pondělní výlet bude, do nemocnice, kde pracuji a manžel se tam dopraví sám, protože to bylo bezpečnější, než svěřit volant mně. Tudíž jsme jeli s dětma jenom jako doprovod a psychická opora. Cesta to byla zajímavá,16 kilometrů sice není moc, ale s bolestmi to určitě stačí, nicméně jsme dojeli. Mé drahé polovici jsem odebrala krev, napíchala do ní pár injekcí a asi po dvou hodinách bylo rozhodnuto, že můžeme odjet domů všichni. Kameny jsou sice potvory, ale k akutní operaci tento stav zatím nebyl.

Zaplaťpánbůh, protože to, co následovalo, když jsme přišli zpět k parkovišti, bych sama s dětma asi nezvládla. Chlap byl prostě potřeba. Jen jsme nastoupili do auta, tak se k nám z dálky začal celkem rychle řítit nějaký ožrala. Jenom jsem stačila říct dětem, ať se rychle vzadu zamčou a už lomcoval dveřmi a křičel, že ho musíme odvézt do Žďáru. Když zjistil, že se do auta jen tak nedostane, začal do něj mlátit a kopat. Dalo by se namítnout, proč jsme tedy neodjeli, jenže to nebylo tak jednoduché. Parkoviště bylo dost plné, navíc nám ožrala stál chvíli před autem, chvíli někde jinde, lidí všude plno, ale nikdo nepomohl. Vždycky se nám podařilo ujet pár metrů a už byl zase u nás. Dcera vzadu celkem hystericky ječela, že se bojí, což se ani nedivím, chlapík to byl sice malý, ale zuřivý.

Manžel po několikátém útoku na našeho mazlíka vyskočil z auta a i s bolavým žlučníkem začal na ožralu řvát takovým způsobem, že jsem se bála i já. Asi na čtvrtý pokus se nám konečně podařilo z parkoviště odjet, ožrala se za námi snažil chvilku běžet, pak mu asi došlo, že má smůlu. Dcera celou cestu domů brečela, že se bojí, aby si nás nenašel a manžela snad díky tomu adrenalinu přestal na chvilku bolet i ten žlučník. Takže místo poklidných svátků jsme měli letos Velikonoce trochu jinak, příště si radši užiju ty tradiční.

Karinečka

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Děkujeme za nevelikonočně velikonoční zážitek. Naštěstí všechno dobře dopadlo.

Máte také nějaký velikonoční zážitek? Prožila jste letošní Velikonoce tradičně, nebo jinak než v jiných letech?

Napište nám na:

redakce@zena-in.cz

 

Reklama