Reklama


Znáte to? Tisíce různých krabic, kila novinového papíru, chaos, hledání běžných věcí, zvířený prach, nervy v tekuté konzistenci atd. Ano, je řeč o stěhování a velmi přiléhavém úsloví, že je snad lépe vyhořet.

Kde začít?

Vstáváte na půl šestou, a i tak máte pocit, že to je pozdě. V první chvíli nevíte, kde začít.

V kuchyni? Ne. Tam se bude dělat ještě snídaně, takže tam až raději naposled.
V ložnici? Kdepak, tam chrupe partner, který z důvodu dnešního volna nevěděl, kdy má jít z práce, protože v domnění, že jde o konec světa, se snažil udělat všechno v jeden den. Nakonec dělal práci snad na rok dopředu, takže se přišoural v jedenáct večer, utahaný jako kotě, padl a usnul. Teď je doslova v bezvědomí.
V dětském pokojíku spí děti a zaplať Bůh za to, protože by se tu jenom pletly. Dobře, začnete tedy v obýváku.

Přitáhnete si do pokoje krabice a tuny novin. Rozhlédnete se po místnosti. Vaše oči těkají po vitrínách plných skla, váziček, a co víc, maličkatých skleněných prasátek, myšiček, postaviček a jiných předmětů, ke kterým máte osobní vztah, a k tomu všemu míšeňský porcelán po babičce. První dojem? Máte málo novin.

Oběhnete tedy sousedy a přitáhnete si ještě noviny. Další pohled utkví na „tučné“ knihovně. Tedy nikdo vám nemůže vyčítat, že hodně a ráda čtete. Ovšem kam tohle všechno dáte? To je ve hvězdách.

Rozmlátit to by bylo lepší

Stěhováci jsou objednaní na jedenáctou dopoledne. To stíháte. Pustíte se do balení věcí z vitrínek. Hodina pryč a vy nejste ještě ani v půlce. Začínáte přemýšlet, jestli by nebylo lepší to všechno obřadně roztlouct a pořídit znovu.

Mezitím se probudily děti. Tam, kde se nemotáte vy, tam se ony pletou. Navíc si žádají snídani. Přerušíte tedy nekonečné balení skla a jdete těm tyránkům namazat chleby. „Néé, opravdu dneska není čas na kakao!“

Inteligent zvládne zmatek

Po dvou hodinách máte v krabicích obsah vitrín. Partner hystericky běhá po bytě a hledá nářadí. Zeptáte se, proč se shání po nářadí. „Asi proto, že přijede náklaďák, a ne vlak. Kam bys asi chtěla v celku narvat tu jarmaru z předsíně, když ji tady mermomocí nechceš nechat?“
Ne, to opravdu nechcete. Máte tu skříň ráda, je starožitná a chcete si ji vzít. Představa, že ji muž za chvíli rozebere, a pak ji bude nějaký jouda rvát na korbu náklaďáku, je horší než představa, že totéž udělá s krabicí míšenského porcelánu.

Předsíň je opičí dráhou, v kuchyni je nepopsatelný binec, v obýváku to vypadá jako ve skladu, ložnice je nedotčená a z pokojíčku se děti úspěšně pokouší udělat kůlničku na dříví. Jste mírně řečeno podrážděná. Jestli inteligent zvládá zmatek, asi máte IQ houpacího koně.

Do organizovaného stěhování má tohle hodně daleko

Za pět minut jedenáct máte před domem naskládány tři čtvrtiny toho, co hodláte stěhovat. Pro Boha! Za pět minut jsou tady a vy máte jen polovinu kuchyně.
Vrháte se zpátky a dětem dáváte příkaz, aby hlídaly krabice venku. Chaoticky se snažíte poskládat kořenky a…
Každá víme, jak moc věcí obsahují kuchyňské skřínky a poličky. Ne každá kořenka je kupodivu dobře zavřená. Když skončíte, je půl dvanácté.
Naštěstí je asi zácpa, takže mají stěhováci zpoždění. Chemická analýza vašeho oblečení by vykazovala směs skořice, majoránky, kmínu, solamylu, prachu a strouhanky. Váš psychický potenciál by zamotal hlavu i Freudovi. Když se vyvlečete ven s třicátou pátou bednou, zjistíte, že jedno vaše dítě je nezvěstné a druhé hopká po krabici s porcelánem. Nemáte sílu křičet. Na otázku: „Kde máš sestru?“ odpovídá malý drtič starožitného skla, že netuší. V otočce, kdy jste chtěla uhnout muži vláčícímu zbytek skříně, jste si prošlápla obraz. „Ztráty jsou povoleny,“ běží vám hlavou starý pokřik.

Asi jedou přes Vídeň

Jsou tři hodiny odpoledne. Už pěknou dobu sedíte na krabicích venku, mezi nábytkem. Stěhováci nikde. Vypadáte jako vystěhovaní neplatiči a jste parádní atrakcí pro kolemjdoucí. Na každé noze vám visí jedno dítě a obě vřeští, že mají hlad. Ne, opravdu teď nejste schopna dělat jídlo.
„Mohla jsi jim něco připravit,“ ozývá se muž. Mlčky se na něho otočíte. Kdyby pohledy zabíjely, válel by se tady v krvi. Za půl hodiny už poleháváte po škatulích a děti, mající těla volně pohozená na chodníku, už vás nechávají zcela klidnou. Muž chodí sem tam a telefonuje na všechny strany. „Nevim, nemůžu se dovolat. Asi to berou přes Vídeň, nebo co.“

Tři čtvrtě na čtyři. KONEČNĚ!

„Tak jdeme na to, paninko!“ víská rozjařený padesátník, který evidentně v životě neviděl hodinky. V duchu si představujete, jak mu s chutí šlapete po obličeji.
Další dvě hodiny nakládali. Neměla jste sílu se ozývat, když krabici s porcelánem postavil na bok a na ni krabici s knihami, když obrazy naskládal na sedačku a pak před to postavil papiňák, ani když sunul po zemi věšák, jehož jedno rameno dělalo parádní rýhu do části milované jarmary v místech nad zdobením čelní strany. Při představě, že po dojezdu vás čeká totéž z druhé strany, se vám chce plakat, nebo emigrovat.

Je půl jedné ráno. Děti spí v novém bytě na sedačce, kterou jste sem dopravili. Přeskakujete bedny, obrázky a hromady šatstva. Sháníte se po televizi. Ještě chvíli pobíháte bezradně od jedné hromady ke druhé, když vám to dojde.

Stojí před domem, za venkovními dveřmi, i s vaší kabelkou…