Milá Ženo-in,
dnešní téma mě chytilo u srdce.
Loni jsem v jediný den ztratila skoro všechno. Já a manžel jsme se dlouho pokoušeli o miminko, dlouho marně, když jsme po pěti letech už ztratili naději, konečně se nám narodila dcera.
Byli jsme šťastní, nejšťastnější v životě.

Jenže pak přišel ten den, ráno manžel políbil mě i dceru a odjel do práce. Kolikrát si přehrávám tu chvíli, jak bych se zachovala, kdybych věděla, že ho vidím naposled.
Pak už jen telefon, že můj manžel měl autohavárii, on a jeho kolegyně a oba jsou na místě mrtví.

Přišlo mi to jako hrozný sen, ze kterého se probudím.
Že už se z toho nikdy neprobudím mi došlo, až když jsem dostala veliký igelitový pytel s jeho věcmi a štítkem. V tu chvíli jsem stála na té studené chodbě a měla pocit, že jsem dnes ztratila úplně všechno.
Jak bez něj budu dál žít, chodili jsme spolu od mých 16 let, nikdy jsem nic důležitého nedělala bez něj.

A teď je mrtvý - uvědomila jsem si poprvé definitivum tohoto slova -mrtvý - to znamená, že už se nemůže nikdy vrátit, už nikdy mě nepohladí po vlasech a neřekne: "To bude dobrý, neboj, spolu to zvládneme."
Snad jen pohled na kočárek s dcerou, který na mě čekal, mě nutil jít dál, má jeho oči, jeho úsměv.

Všechno jsem ztratila, a teď budu muset najít sama sebe.
Už to je přes rok, pořád mám na srdci velkou bolest, ale zjistila jsem, že toho dokážu víc, než jsem myslela, udělala jsem si řidičák, na což jsem pyšná, a vím, že to zvládnu.
 
Jinak Vás moc zdravím a děkuji za skvělé články, děláte mi milou společnost každý den.
 
Vaše Samer
 

Milá Samer,
děkujeme za příspěvek a přejeme hodně síly.
Reklama