Milé ženy-in,

nedávno jsem přemýšlela o dnešním tématu. Říkala jsem si, že realita která nás obklopuje, často nebývá ani příliš zábavná, ani dvakrát veselá a už vůbec ne nějak přehnaně povzbudivá. A protože mám pocit, že věcí, které člověka osvěží na duchu, není nikdy dost, napadlo mě vyhlásit speciální hitparádu. Hitparádu toho, co by nás mohlo trochu „nakopnout“ k optimističtějšímu pohledu na svět. Pro dnešek tedy vyhlašuji HITPARÁDU ÚLETŮ.

Jak by měla probíhat?

Pište nám o situacích, které lze označit za úlet. Ať už jste je zažily vy, lidé z vašeho okolí, nebo jste o nich třeba jen slyšely. Vzpomeňte si na různé trapasy, recese, vtípky - potměšilé i vlídné, podivné převleky, různé absurdity, prostě všechno, co spadá do „úleťácké kategorie“.

Můžete posílat i fotografie, které demonstrují úlety: zvířecí, dětské, pracovní, stařecké, tragikomické, trapné, přitroublé – jak je libo. A pokud se vašich příspěvků sejde dostatečné množství, seřadíme ty nejšťavnatější do ankety a vy si budete moci samy vybrat ten, který vás nejvíc pobavil. Vítěz hitparády, nekorunovaná, demokraticky zvolená „královna úletů“, bude po zásluze odměněna.

Když přemýšlím o nějakém tom pěkném úletu, vybavuje se mi jedna historka, o které si nejsem jistá, zda spadá do kategorie mýtu a legend národa českého, nebo je pravdivá.

V malé jihočeské vesnici prý bydlel pán, říkejme mu třeba Novák, který byl celý život zaměstnán u ČSD. Svou práci miloval a nedal na ni dopustit. Když nastal čas odebrat se do zaslouženého důchodu, milý pan Novák zesmutněl, začal se nudit a propadl naprosté apatii. Z té ho prý nakonec vytrhl geniální nápad.

Vyrobil spoustu papírových miniatur železničářských čepiček -  šlo o věrné kopie, propracované do posledního detailu, a jal se zabývat činností, kterou nelze nazvat jinak, než právě ÚLET jako hrom.

Vychytal po vesnici všechny vrabce, lepil jim nádražácké čepičky na hlavičky a pak je vypouštěl do volné přírody. Tak se stalo, že celé široké i daleké okolí se hemžilo malými létajícími železničáři. Říkalo se, že jednoho vrabčáka - nádražáka někdo dokonce viděl až v Budějovicích. Nevím, zda  se to opravdu stalo, ale představa vesnice plné vrabců „ajznboňáků“ mě fakt docela baví.

Nebo další úlet: Kdysi jsme cosi poměrně bouřlivě slavili v jednom nejmenovaném, pražském podniku. Hodiny pokročila, pomalu se chýlilo k ránu – a celá zúčastněná parta lidí měla solidně „naváto“.

Seděla jsem na barové židličce. Když jsem se otočila, zaregistrovala jsem na zemi, veliké mužské nohy, čouhající zpod barové lavice. Malinko se vrtěly. Zda se vrtělo i tělo nebylo zřejmé, protože vůbec nebylo vidět. Přišlo mi nedůstojné, nechat ležet nějakého chudáka „opilce“ na zemi, tak jsem vyzvala přítomné, společensky velmi unavené gentlemany, aby mu pomohli.

Pánové to vzali z gruntu a páčili nebožáka zpod lavice s veškerou vehemencí, které byli v tu chvíli schopni. Přesně v momentě, kdy se polovina z nich začala námahou kácet k zemi, se dotyčný zachraňovaný – jediný naprosto střízlivý člověk v lokále - postavil a tuřím hlasem zařval: “Co děláte, volové? Jste blbí, nebo co? Mně za tu lavici zapadla peněženka, tak jí hledám!“ Vyčerpaní samaritáni jen tupě zírali a já málem smíchy skončila pod lavicí místo střízlivého pána. Podobných i jiných úletů jste také určitě zažily spoustu. Jen si je rychle vybavit.

Na co z téhle kategorie ráda vzpomínáte? Co bylo Vaším  oblíbeným úletem? Máte ho zdokumentovaný na fotografii? Podělte se o něj s ostatními!

Reklama