Byla jsem se svojí druhou dcerou na mateřské, když pošta vymyslela úžasnou věc - poštovní poukázky se nebudou doručovat, ale pouze oznamovat adresátovi.

Manžel byl celý týden v práci, takže jsem nestíhala pracovní dobu na poště, takže mi nezbylo nic jiného než obléknout obě dcery, sebe a vyrazit v prosinci vystát si frontu k přepážce, abych si vyzvedla rodičovský příspěvek.

Protože je u nás peněžní přepážka v poschodí a není možné se tam s kočárkem dostat, vzala jsem půlroční dceru do náruče, tříletou za ruku a šla si stoupnout k přepážce. Asi po dvaceti minutách jsem se konečně dostala na řadu, vyzvedla si peníze a dala peněženku do kabelky, malou do náruče, druhou za ruku a čekala nás cesta dolů po schodech.

Najednou se kolem nás vyrojilo asi deset pubertálních spoluobčanů tmavší pleti a neustále se pošťuchovali a hádali. Snažila jsem se dávat pozor na dcery, takže to, že mám kabelku jejich nenechavým rukám volně přístupnou, jsem si ani neuvědomila.

Zjistila jsem to až dole u kočárku. Hned jsem to nahlásila vedoucí pošty, ale jediná její rada byla, ať si zajdu na druhý konec města nahlásit krádež na policii. Peníze jsem pochopitelně už nikdy neviděla, takže od té doby se, pokud to jde, tlačenicím vyhýbám a na určité typy si dávám obzvlášť pozor.


A je to tu zase, romští výrostci. Oni jsou jiní. To je fantastická definice, na kterou se dá všechno svést. Ale nic se jim nikdy nestane.

Reklama