První dnešní příspěvek mě vyprovokoval, abych napsala reakci.

Reakci, podloženou zkušeností. Setkávám se často s lidmi - tedy s dětmi těsně po pubertě (a ony to mentálně děti jsou mnohdy ještě i po osamnáctém roce), kteří mají osobní problémy. Dlouho jsem netušila, co s tím, když je za mnou chodí řešit, chodí se zpovídat s různými potížemi - někdy banálními, jindy až daleko za hranicí zákona, a vykládají mi, jak to mají a nemají doma. Před několika lety mi nabídla spolupráci profesionální psycholožka, a tak teď pracuji jako terénní pracovnice a případy, při jejichž řešení nestačí se „jen vyzpovídat" posílám na odborná pracoviště, kde jim pomůžou. Má to svoje výhody - zejména to, že první kontakt se odehrává s člověkem, kterému ten dotyčný věří a kterému je ochoten říct mnohem víc než cizím. Tak se dozvídám i o případech násilí na dětetch, domácího násilí a jiných věcech. Nebývá to jen z pohledu obětí - často jde o někoho, kdo by rád pomohl, ale neví jak.

Několik takových případů, a můžu rovnou říct, že těch nejotřesnějších, je důsledkem právě toho, za co horuje čtenářka, která říká Nezabiješ".

Bohužel - náš trestní řád umožňuje i chladnokrevného vraha, který dlouho před vraždou šikanoval a týral svoje okolí, pustit na svobodu, a to zcela nepřipraveného. Jak toho, kdo zabil (a naprosto si svoji vinu nepřiznává, protože on přece měl důvody"), tak i jeho okolí by bylo nutno dlouhodobě připravovat.

Život ve vězení je totiž celkem snadný, i když hodně nepříjemný. Pevný řád, sociální zajištění, zdravotní péče, organizovaný čas... to všechno na svobodě není. A teď si představte, že takový člověk pět, deset, někdy výjimečně dvacet let přemýšlí o těch, kteří ho - podle jeho mínění naprosto neprávem - poslali do vězení. A s tímto pocitem křivdy se vrací do normálního života. Najednou se musí starat sám o sebe, nemá nic, ani domov, do kterého by se mohl vrátit, neumí už normálně komunikovat, protože se změnily podmínky v okolí. Vzpomínám si na scénu z jedné komedie, kdy propuštěný vězeň neumí nastoupit do tramvaje, protože mezitím zavedli otevírání dveří tlačítkem. Takových tlačítek je najednou plný celý život - a kdo za to může? Přece ti, kdo ho poslali sedět! Jak jednoduché je jim to teď vrátit a pomstít se! A co horšího než návrat tam, kde už byl, může trestance potkat?

Znám případy, kdy do té doby vzorný vězeň zamířil hned po propuštění k těm, kdo svědčili proti němu, a pomstil se jim - krutě a bezohledně. Ano, nepopírám, že část vězňů se ve vězení napraví, ale nepíšu ani o lidech, kteří zavinili smrt z nedbalosti, ani o těch, kteří třeba vraždili v afektu a následně svého činu litují. I když by se ani to stávat nemělo, tak selhat může každý z nás. Ale když jde o někoho, u koho není šance na resocializaci, o někoho, kdo po prouštění s největší pravděpodobností zkazí život i těm, kterým to nestihl udělat dřív, pak se divím, proč ho propouštět? A proč na jeho převýchovu" - což by mělo být cílem uvěznění - dávat peníze, které pak logicky chybí třeba při odškodňování obětí?

Nevím, jaké je procento úspěšnosti při převýchově člověka, který vraždí pro svoji zábavu a s rozmyslem, ale mám pocit, že moc velké nebude. A riskovat životy ostatních jen proto, aby se pár jedinců mohlo bavit pořád dokola, mi připadá nesmyslné.

Pajda


Děkuji za velmi pěkně vyjádřený názor.

Dnes poprvé od začátku dne musím říci, že souhlasím.

Jaké jsou Vaše názory, ženy-in? Podělte se o ně s námi na redakce@zena-in.cz!

Reklama