Kdysi jsem docela ráda četla knížku Anna proletářka od Olbrachta - nesmějte se mi - knížka je sice politickou propagandou hodně zprofanovaná, Anna proletářka nesčetněkrát posmívaná a karikovaná, ale já v ní vidím pořád jen tu naivní prostou a nezkušenou venkovanku, která se dostane do hlavního města a nestačí kulit oči. 

A proč o tom vlastně píšu? Proto, že jeden z prvních zážitků služtičky Anny v novém působišti bylo střetnutí s chudou dělnickou manželkou, která zazvonila u dveří bytu stavitele Bureše, a když Anna otevřela, tato jí vrazila jdo ruky staré obnošené kalhoty, hlávku zelí a to, co z plných rozhořčených plic řekla milostpaní, to si paní stavitelová za rámeček nedala! Že jí vrací její milodar, že ho nepotřebuje a o něj nestojí. Že když její muž dře zedníky na svých stavbách a pořádně jim nezaplatí, tak že ji teď jedny staré kalhoty nevytrnou (znalci díla mi jistě odpustí nepřesnosti, ale snad je jasné, co mám na mysli).

A v té malé příhodě mezi dveřmi je řečeno vlastně všechno o charitě v kostce: nebylo by potřeba sbírek šatstva, adventních koncertů, almužen, kdyby společnost hospodařila tak, že by nevytvářela svoje chudé. Je jistě ušlechtilé obdarovávat potřebné, ale není ponižující o dary prosit? Každý není natolik tvárný a pokorný, aby mu nevadilo být odkázaný na milodary.

Já sama, když platím Nový prostor bezdomovci, se cítím docela rozpačitě - pořád si nedokážu zvyknout, že je někdo bez práce a bydlení. Mrzí mě, že na jedné straně se finanční prostředky mrhají na nesmyslné projekty, na další a další úředníky, jejichž jediná práce je chodit s papírem po chodbě a dělat důležité, a na straně druhé žijí vedle nás ti, pro které je hlavní starost najít střechu nad hlavou. Viz včerejší příspěvek „Kolik nás stojí vláda" - dovedete si vůbec představit, co by se za ty vyhozené peníze dalo pořídit rozumného? Já sama se snažím pomáhat, když už, tak neviditelně, aby mi nikdo nemusel halasně a s poklonami děkovat.

Gerda


Děkujeme za krásný příspěvek...

Ano, tak s tímhle nelze než souhlasit.

A co především lze, je nesložit trpně ruce a rvát se - aspoň na tom našem malém kousku bitevního pole" - pomáhat osobně, angažovaně (i když je to zprofanované slovo) - ne dát nebo nedat peníze, ale především se zajímat...

Osobně jsem spíš zastáncem konkrétní pomoci na lokální úrovni - neberu nikomu příspěvky na Indii nebo Afriku, i tam jsou jistě potřební, ale jsou i tady a často na ně zapomínáme, odmítáme je vidět...

A hlavně - tady je i země, ve které žijeme, a politici, kteří nás štvou, a k tomu bychom neměly mlčet nebo si jen stěžovat u kafíčka nebo u piva, ale aktivně se podílet...

Co si o charitě myslíte Vy, ženy-in? Která je blíž Vašemu srdci"? Máme podle Vás v tomhle státě nějaký vliv, můžeme se zasadit o to, aby společnost nevytvářela svoje chudé", nebo jsme odsouzeny do role trpných obětí?

Napište mi o tom na redakce@zena-in.cz!

Reklama