Reklama

Pohádky vymýšlel chlap! Nebo si to aspoň myslím. Všechny ty nesmysly o Bajajovi, Třetím princi a nedej bože o Popelce a jejím na oko odkopnutém střevíčku. Musel je vymyslet chlap jako trest pro Evu, která ho kouskem jablka a zamotaným hadem kolem větve svedla. Boženu Němcovou nepočítám. Zřejmě stejně jako Monyová řešila svým literárním vyjadřováním hrubou a panovačnou povahu svého manžela.

prince

„Kdepak ty prince máme?“ ptám se. V rezervacích jako ohrožený druh? Možná já nezvládám být princezna? Ale je opravdu nutné, když chceme potkat prince, jíst otrávená jablka a pak ležet celé dlouhé hodiny ve skleněné rakvi, nebo se píchat o trny a pak nuceně spát na židli, případně skákat z věže a se šíleným ševcem Jírou se pokoušet létat na jeho po domácku vyrobené konstrukci? Není to ale vlastně to, co proboha pořád děláme?

Podstupujeme možné i nemožné, abychom svého prince měly. Pokud to zprvu princ není, myslíme si, že princem bude, a to díky nám, protože co zrovna neladí, se určitě změní?! Vrháme se do manželství, protože to dělaly naše matky, věříme tomu gestu, že to má takovou váhu, že si i větší problémy sednou. A když si nesednou, tak si pořídíme děti, protože ty to přece rozhodně vyřeší. Ten pláč nadšených otců a matek na porodním sále a pak ty nervy, jak sehrát správně tu úlohu v divadelní hře jménem „otec a manžel a matka a manželka“.

Láska! Ten prvopočátek všeho! Za mě - chemická reakce. Evoluční vývoj tomu chtěl. Je báječné, když si dva voní, ale každá vůně jednou vyprchá a špatný, když to začne smrdět. Udržet tu esenci dvou a dále s dětmi je dřina a hlavně za ni musí kopat oba. Jinak zapomeňte na lásku a přestaňte si říkat: „No trochu pije, ale to se spraví, jinak je to dobrý a každý máme něco, že?“

Na prince jsem nečekala, ale hrála jsem si na princeznu

Před svatbou se mě jedna dobrá duše ptala: „ A opravdu si ho budeš brát, vždyť jste každý úplně jiný?“ A má odpověď? „No jasně, že si ho vezmu, nebudu přece čekat na prince.“ Nečekala jsem. Ale zato jsem začala podstupovat všechny ty manévry s otráveným jablkem, vyvrknutým střevíčkem, byla ochotna políbit žabáka, kdyby se z něj ten můj princ opravdu stal. Nestalo se.

Ano, samozřejmě že máme doma pohádky. Máme jich hromady, čteme o Popelce, o Karkulce, o tom, jak se mají Pejsek s Kočičkou rádi a vaří si dort. Jsem matka snílek a budu stavět pro své děti vzdušné zámky a podporovat existenci Ježíška tak dlouho, jak jen to bude možné. Pravda, nesdílím zatím se svými dětmi pochybnosti o princích a princeznách a nepátrám, jak to dopadlo s Popelkou po desetiletém soužití s jejím princem, a jestli Popelka podepsala předmanželskou smlouvu, o které jsem v současné chvíli tak přesvědčená, že se bez ní moje dcera prostě nevdá.

A já sama mám svého malého prince a svoji malou princeznu a povím vám, co je láska. Láska je, když Váš pětiletý chlapeček přijde ze školky domů a povídá: „Maminko, Ája mi dala pusinku na krk, až ze mě vyletěla dušička jako z Krtečka.“
Láska je když, táhnete svého 22kilového syna nahoru do kopce na pomě a do minuty ho dvacetkrát zvedáte ze země a rovnáte mu lyže, aby za další vteřinu rozbil své sluneční brýle, sedřel vám hranou ještě nové lyže a dokola opakoval: Mně to nejde, mně to nejde. Láska je, když toho úžasného chlapečka po třicáté zvednete ze země, a i přesto, že byste ho na místě rozkouskovala, říkáte, jak moc je šikovný. Láska je, když v penzionu s bazénem již potřetí to odpoledne do toho bazénu musíte vlézt, dokola nafukujete křidýlka a kruhy, drkotáte zuby, protože víceméně stojíte na místě, a po půl hodině ten úžasný chlapeček připlave k vám, dá vám jednu mimořádně mokrou studenou pusu a řekne: „Maminko, já tě moc miluju.“

A co už láska rozhodně není? Láska není, když se vracíte s dětmi domů, ale vlastně nevíte, jestli za půl roku to, čemu říkáte domov, váš domov ještě bude, protože váš stále-ještě-manžel vám chce společný byt prodat pod zadkem. Láska není, když uspáváte večer děti v postýlkách a přemýšlíte, kam ty postýlky s dětmi za půl roku odstěhujete, protože váš stále-ještě-manžel chce nepochopitelnou sumu, aby z vašeho života zmizel. No, nezoufám. Budu si muset nastudovat všechny vychytávky a návody Raye Mearse, který je špičkový odborník na přežití v divočině. Třeba bude mít tipy a rady pro matku, která se s dvěma malými dětmi pokusí přežít divočinu jménem rozvod.

Ti velcí dospělí princové jsou vážně někdy na draka!

Další články od Kateřiny Prantlové, které jste si mohli na ženě-in přečíst