Začala škola a s ní následný – téměř každodenní – maratón kolem zájmových kroužků. Noční můra řady rodičů, kteří musí zajišťovat přesuny svých ratolestí. Ale ruku na srdce - často jsme to právě my, kdo děti do všech těch aktivit tlačí. Samozřejmě je dobré, aby měly smysluplné využití volného času, ale nepřeháníme to někdy?

Je to zrovna pár dní, co jsem byla náhodou svědkem plačtivého výstupu malé blonďaté holčičky. Nechtěla ani slyšet o tom, že i letošní rok se ponese ve znamení řady otravných kroužků a že nebude mít ani chvilku volného času pro sebe. Maminka ovšem byla nesmlouvavá…

holka

Jak to dopadlo, nevím, ale hned jsem si říkala, co za tím vším asi je. A zda si ona maminka spíš tak trochu nesplňuje prostřednictvím dcery své nenaplněné sny. Zeptali jsme se některých z vás, jak se na kroužky po letech díváte nyní v dospělosti vy.

Alena (30 let)

Maminka ze mě za každou cenu chtěla mít krasobruslařku. Sama na bruslích nikdy nestála, ale mě vozila na tréninky od raného dětství. Nesnášela jsem to. Ranní vstávání, když všechny děti ještě spaly, zima v hale, ostatní dívky, které byly vždy lepší než já. Navíc jsem každou chvíli měla něco zlomeného – ruku, nohu, zase ruku. A stejně mě vždy donutili se po čase vrátit, i když bylo jasné, že sportovní hvězda ze mě za těchto podmínek nikdy nebude.

V dospělosti jsem to dokonce řešila s nějakou paní, která snad byla psycholožka. Vysvětlila mi, že i ty úrazy mohlo způsobovat moje podvědomí, které nechtělo v bruslení pokračovat. Je tomu lepší věřit, než že jsem byla prostě nešikovná (smích). Nevím, moc jsem o tom pak už nepřemýšlela, ale svoje děti rozhodně nutit nebudu.

Pavla (28 let)

Na kroužky vzpomínám ráda. Zajímalo mě hodně věcí a vždy jsem měla štěstí na lidi, kteří tyto aktivity vedli. Vlastně mě dost mrzí, že jsem v pubertě kroužky opustila a že mě doma nikdo nepřitlačil, abych v započatých věcech pokračovala. Sama nevím, co bych na místě mých rodičů udělala já, asi je těžké puberťáka k něčemu nutit.

Hezky jsem malovala, zpívala. Umění prý máme v genech.

A dobře si nyní uvědomuji, že jsem svým lempláctvím hodně ztratila. Bohužel je to asi nepřenosná informace a je dost možné, že moje děti se zachovají úplně stejně, až budou v tom věku… A já neudělám nic. Snad jim jen budu moct na vlastním příkladu ukázat, že ze mě není malířka, jak jsem o tom vždy snila.

Lucie (26 let)

Svoje děti ještě nemám, tak nemohu soudit, ale já jsem si tedy kroužků užila až dost. Mamka ve mně viděla tisíc talentů, takže jsem hrála na flétnu, chodila do baletu, na zpěv, na kreslení, na tenis - a už ani nevím, co všechno. Uměla jsem vlastně tak trochu vše, ale nic pořádně.

Dodnes si pamatuji na trapas, kdy jsem na školní besídce měla zpívat sólo, protože jsem přece chodila na hodiny zpěvu, a najednou se mi stáhlo hrdlo trémou a já nevydala ani hlásek. Dnes už vím, že jsem měla nastavenou laťku příliš vysoko a neunesla jsem to. Byla jsem dítě, co si chce taky někdy jen hrát… A na to nebyl nikdy čas.

Na mámu se nezlobím, asi to myslela dobře, projevovala mi zajišťováním všech těch dovedností svou lásku, jinak to neuměla.

A jaký je názor pedagoga a psychoterapeuta?

Odpovídá Jana Divoká: Kroužky byly a jsou nedílnou součástí života většiny školáků. Když dítě dobře kroužek zvolí, baví jej, rozvíjí jeho talent nebo mu slouží jako relaxace, pak je, dle mého názoru, vše v pořádku. Jsou jistě děti, které zvládajínavštěvovat několik kroužků a nečiní jim to větší problém.

Často se ale setkávám v praxi s tím, že rodiče nechají vybrat dítěti kroužek, který ho po pár hodinách omrzí. Následně nastane problém - udržet dítě na kroužku stůj, co stůj, nebo povolit a dítě odhlásit? Je to zcela individuální, jakou výchovnou strategii v tomto momentě rodič zvolí.

Bohužel jsou i případy, kdy má dítě kroužky téměř každý den, a někdy i do pozdních večerních hodin, na úkor svého osobního volna a i dalších zájmů. Někdy u nich setrvává více proto, aby naplnilo očekávání rodičů než uspokojovalo své osobní zájmy. Zde bych nabádala, abychom se, my rodiče, zamysleli, do jaké míry je nutné děti v určitých ohledech přetěžovat dlouhými náročnými tréninky či cvičením na hudební nástroj apod. Osobně bych se sama sebe ptala, zda má mé dítě na danou činnost takový talent, který mu umožní veškeré snažení a čas zúročit v jeho prospěch, nebo je lepší, aby sport, tanec, balet či hru na nástroj mělo jako pěkného celoživotního koníčka.

Přečtěte si také:

Reklama