Reklama

Děti měly děti. Tak by se dala jednou větou shrnout životní událost dvou zamilovaných lidí.  Osmnáctiletého Jakuba a šestnáctileté Báry. Tento příběh má však i velmi zajímavý dovětek.

láska

Příliš mladí na lásku

Když šestnáctiletá Barča zjistila, že je těhotná, nerozplakala se štěstím, ale ani neštěstím. Před svými spolužačkami na střední škole se tvářila velmi dospěle a důležitě. O to hůř se už tvářili její rodiče, kteří mysleli, že ji zabijí. Nezabili, pouze jí „dokoupili“ potřebné roky, a jak bylo v té době zvykem, dceru vdali.

Psal se rok 1987, ženich, osmnáctiletý kluk, který vypadal, že neumí do pěti napočítat, stojí v obřadní síni na radnici a říká své „ano“.
„Jsou příliš mladí,“ šustí to mezi svatebčany v síni.
„A příliš hloupí, stejně se o to budou starat staří,“ přidají se venku sousedky, které se přišly podívat na nejmladší nevěstu v kraji.

Manželství-nemanželství

Bára školu nedokončila. V sedmnácti se jí narodil syn, jehož tatínek musel narukovat na dva roky na vojnu. Při prvním opušťáku se stalo, že Bára otěhotněla podruhé, ono to totiž tehdy s tou antikoncepcí nebylo tak jednoduché jako dnes, takže už v osmnácti měla dvě děti. Bydlela u svých rodičů a její máma se starala nejen o ni, ale i o malého Kubíčka a Adélku. Přece je nevyhodí na ulici.

Když se Jakub vrátil z vojny, nastěhoval se k Bářiným rodičům také, ale nedělalo to dobrotu, proto si u podniku, kde pracoval, zažádal o byt. Už ho ale nepotřebovali, denní hádky a rozepře dvou mladých lidí, kteří si nic neužili, jen samé starosti, způsobily, že se v síni ocitli podruhé. Tentokrát však v soudní. Jejich manželství-nemanželství bylo po necelých čtyřech letech rozvedeno a každý z nich šel dál svou vlastní cestou.

Setkání se spolužačkou

Proč vám vlastně tento příběh vyprávím? Protože Báru a Jakuba dobře znám. Jsem jedna z těch spolužaček na střední. Dodnes si pamatuji, jak jsme Barče napřed všechny „záviděly“, že už se vdává, ale jak nám jí bylo zároveň i líto, když musela přerušit školu a místo toho, aby se bavila, tak rodila.
Je to měsíc, co jsem ji po mnoha letech potkala v cukrárně na náměstí, když jsem se stavovala u svých rodičů. Za ruku vedla asi tříletou holčičku. Dost neopatrně jsem konstatovala: „To je asi vnučka od Jakuba nebo Adélky, viď?“
„Ale kdepak, to je naše Barunka, dcera.“
„Čí dcera? Ty jsi znovu vdaná?“
„Ano, a znovu za Jakuba.“

Zvědavost mi nedala a v té cukrárně jsem s ní chvilku poseděla.

Stará láska nerezaví

Jakub i Bára si oba našli nové partnery, ale nebrali si je. Jakub zpočátku o své děti z Bárou moc zájem nejevil, až teprve když dosáhl jakéhosi, takéhosi pracovního postavení, Barča ještě dodává „až se pořádně vybouřil“, začal si je brávat víc.
Se svojí novou přítelkyní děti neměl, nechtěla. Také jí jeho děti bývaly čím dál větším trnem v oku. Když dospěly, už se s tátou moc nevídaly, Bára taky ne. Jak říká, skoro úplně se jeden druhému ztratili z očí.
Dobrých sedm let se vůbec neviděli, a i předtím to bylo taky jen tak chvilkově, při převzetí dětí.

Až jednou... potkali se na letním folkovém festivalu. Byli tam sami bez svých partnerů, protože přítelkyně Jakuba folk neposlouchala a Bára se se svým novým partnerem nedávno rozešla. Celý festival strávili spolu… a vzpomínali. Jak byli mladí a blbí, jak si nic neužili. A pak se to prý najednou stalo: Znovu se do sebe zamilovali.

Happy end

Po dvaceti pěti letech se znovu vzali a narodila se jim ještě holčička - z lásky.
Prostě stará láska nerezaví.

Čtěte také: