Kdo by neznal Babičku a rodinu Panklovu s nejstarší dcerou Barunkou? Jenže už v případě jejího původu je nejasno. Jako oficiální datum a místo narození je brán 4. únor 1820, Vídeň. O křestním zápise se léta vedou mezi odborníky diskuse. Dítě nemanželské, manželské? Narodila se 4. nebo 5. února? Je list zfalšovaný? Jisté je to, že roku 1820 přijel do Ratibořic rakouský Němec Johann Pankl (Pankel) se ženou Terezií Novotnou. On byl kočím vévodkyně Kateřiny Zaháňské, ona budoucí panskou pradlenou, do služby nastoupila v červenci 1820. Jejich sňatek se konal 7. 8. 1820 v České Skalici. Barbora (Barbara), kterou přivezli, byla tedy nemanželská.

Čtyřletá školačka?

Pak přišla léta školní a učitelé nevěděli, co psát do školní matriky. Nastoupila r. 1824, proč by ji však rodiče tak brzo posílali do školy, která byla v 5 km vzdálené České Skalici, když jí měly být teprve 4 roky? A tak se v matrice nejčastěji objevuje rok narození 1817. Školní výuku ukončila v r. 1830, kdy je uvedena jako dvanáctiletá. V letech 1830-33 pobývala Barbora na chvalkovickém zámku. Do školy v Č. Skalici docházela jen na nedělní opakovací hodiny.  V Chvalkovicích byla „na vychování“, měla si zde osvojit dobré mravy a doplnit vzdělání (němčina, šití, hra na piano).

Slečna Betty ze zámku

Ač by jí mělo být 10-13 let, později o tom píše: „..ačkoliv jsem tak mladinká, dospělá již byla... byla jakási touha v prsou mých, pro niž jsem jména... neměla....“ Šlo asi o biologickou zralost. A touha po čemsi neznámém u emociálně a fyzicky nevyzrálé dívenky? Navíc Barbora později vzpomíná, že se hned po příchodu spřátelila se sedmnáctiletým praktikantem Weisflogem, který byl do ní zamilován. Do desetileté holčičky? A co teprve o 36 let starší písař Schubert? „...já byla jediná, kterou miloval, já ho viděla plakat...“ Když se vrátila do Ratibořic, děti se se slečnou Betty styděly mluvit. Zato chodila tancovat se svými družkami Kristlou (z hospody) a Márinkou (Mančinka ze mlýna). Obě dvě se narodily r. 1815…



Sňatek z donucení -  „... v osmi dnech manželství plakala jsem slzy – hořké slzy…“
Jak Barbora vyrůstala do krásy, točili se kolem ní nápadníci z dobrých rodin. Postrachem však bývalo panstvo, které se sjíždělo na ratibořický zámek. Šlechtici rádi popatřili, a nejen to, na krásnou ženu. Navíc vrcholily spory mezi matkou a dcerou. Terezie neměla Barboru ráda, byla přísná, často ji trestala. Dívka odpovídala vzdorem, nepoddajností. Matka se rozhodla najít ženicha, aby se Barbory zbavila. Vyvoleným byl Josef Němec (nar. 1805), respicient finanční stráže z Červeného Kostelce. Mladá žena se bránila, o svém ženichovi měla jiné představy. Teď na ni čekal dvaatřicetiletý voják. Nechtěla se podvolit, plakala, prosila, otec se jejím neštěstím trápil a chtěl od svatby ustoupit, ale matka si stála za svým. 12. 9. 1837 se v České Skalici (tehdejší Skaličce) konala svatba. Nevěsta měla na sobě bleděmodré šaty a bílý závoj. Paní Panklová doufala, že vévodkyně Kateřina Zaháňská přispěje na výbavu a přimluví se o přijetí ženicha do panského stavu. Nestalo se tak. I když vévodkyně věnovala Barboře krásné náušnice a ze zámku byly vypraveny 4 kočáry s olivrejovanými kočími a mezi svatebními hosty byli správci chvalkovického a ratibořického zámku.

Krásná venkovanka

Po svatbě odjeli Němcovi do Červeného Kostelce, kde žili půl roku. Způsob žití byl lehkovážný, manželé neuměli hospodařit. Pak nastalo stěhování - během jejich soužití se stěhovali do 10 měst a vystřídali přes 20 bytů. V průběhu pěti let se narodily 4 děti – Hynek (*1838), Karel (*1839), Theodora (*1840), Jaroslav (*1842).
R. 1842 přišla Praha. Josef Němec byl velký vlastenec a přivedl manželku do české společnosti. První velké představení mladé ženy se odehrálo na Českém bále na Žofíně 8. 2. 1843. Byly rozdávány básničky od paní a dívek v souboru zvaném Pomněnky pro rok 1843. To Barboru nadchlo. Zahořela nadšením pro obnovu muže jazyka českého, a hlavně vlastní literární tvorbu. Okolí získávala nejen svou nevšední krásou, ale hlavně svobodomyslnými úvahami, přirozeností a volností.

Láska a první báseň

Brzy se rozlétla zvěst o této krásné venkovance po celé Praze a mnoho lidí ji chtělo poznat. A tehdy se asi poprvé zamilovala. Medik a básník Václav Bolemír Nebeský ji hluboce miloval a ona jeho. Konečně našla ideál, po kterém tak dlouho toužila. Nejen citové, ale i duševní sblížení v ní podnítilo potřebu psát. 5. 4. 1843 vyšla v Květech  její první báseň Ženám českým. Pod ní se poprvé objevilo jméno Božena Němcová. Vztah s Nebeským však dostal trhlinu, po letních prázdninách měl studovat ve Vídni. Loučení milenců bylo bolestné a těžké. Němcová byla tak rozrušená, že onemocněla vysokými horečkami a upadala do bezvědomí. R. 1844 se včlenila do společenského života. Divadla, koncerty, hodiny české gramatiky. Začala docházet do salonu  MUDr. Václava Staňka, kam chodily pražské dívky a mladé ženy, které chtěly dělat osvětovou činnost pro ženy. Brzy byla středem společnosti. Návštěvníky byli i Erben, Tyl, Rieger, malíř Hellich a další. R. 1845 se rodina stěhuje do Domažlic, odkud píše články do Květů a České včely. Sbírá místní pohádky a pověsti, ze kterých pak vydá knížku. V následujících letech je Němec překládán z jednoho místa do druhého. Důvodem je jeho vlastenectví a hrdé češství, je v podezření pro politickou činnost proti monarchii. Božena občas zajíždí do Prahy za přáteli – především sestrami Rottovými, Karolínou Světlou, Žofií Podlipskou a manželi Lambovými. V Praze také od r. 1850 studuje její nejstarší syn Hynek.

Osudová rána

R. 1853 přichází rána. Matka v uherských Ďarmotech dostává dopis od MUDr. Lamba z Prahy o vážném zdravotním stavu syna Hynka. Chlapec umírá den po jejím příjezdu do Prahy na akutní tuberkulózu v jejím náručí. Odešlo dítě, do kterého vkládala nejvíce nadějí. V té době nastává nejtěžší období jejího života. Osud jí vzal milovaného syna, manžel byl suspendován pro své politické názory, snížili mu plat a přestal manželce, která zůstala s dětmi v Praze, posílat peníze. Její literární činnost ji neuživí a uchyluje se k potupným prosbám o peníze. Je nucena neustále přijímat pomoc od přátel. Němcová byla nemocná a po smrti Hynka se její choroba zhoršila. Rakovina. Navíc bída, manžel každou chvíli bez práce: „...ležela jsem skoro celou zimu ... posud se  nemohu zotavit ... žijeme co nejskromněji,... aby hlad nebyl ... prodala jsem, co jakouž takouž cenu mělo … dluhy mám… „ (25. 8. 1854 dopis V. Šemberovi).

Babička
Roku 1854 má Němcová za sebou první básně, sedm svazků Národních báchorek a pověstí, Obrazy z okolí domažlického, povídku Baruška a několik drobných prací. Nyní se rozhoduje napsat svou první knihu. Má autobiografický nádech a jmenuje se Babička. Vzpomínky na dětství jí pomohly přežít: „Po Hynkově smrti, když na mne všechny těžkosti, choroby, bída, klam v lidech… vše to... doráželo a mysl moji tížilo, našla jsem ve spisech svých lístek,... plán k ´babičce´. Čtu a … začne tu přede mnou vystupovat luzný obraz malého údolíčka... v něm… domácnost Proškových, v níž babička hlavní osobou“ (4. 6. 1855 dopis příteli Helceletovi). Helcelet byl univerzitní profesor, její velký příznivec a po jistou dobu i milenec. Němcová vzhlížela k vzdělaným mužům. Nejdříve musela cítit duchovní pouto, pak teprve mohla přijít láska a vzplanutí. Nejdříve to byl Nebeský, pak Ivan Helcelet, po něm MUDr. Dušan Lamb a nakonec o mnoho let mladší MUDr. Hanuš Jurenka. S láskou nekalkulovala, ztratila rozum a zcela se jí oddala. To však muže vyděsilo, a proto s ní vztah brzy ukončili.

Těžké roky a nejlepší díla

R. 1855 vychází Babička, Němcová je na pár týdnů na Slovensku, kde se setkává s místními obrozenci, zlepší se jí zdraví. Za své dílo sklízí chválu. Spokojené období trvalo jen chvíli, následujícího roku Němce překládají do Celovce a neposílá ženě téměř žádné peníze. Syn Karel začíná studovat v Zaháni zahradnictví. Němcová žije z ruky do úst, v neustálých prosbách o peníze na domácnost, nemoc jí rozdírá tělo, a přesto patří léta 1854-1858 k nejplodnějším, kdy vyjdou její nejlepší díla. Denně do noci píše a vydává např. povídky Rozára, Divá Bára, Chýže pod horami aj. Babičku nebo Pohorskou vesnici.

Příliš mladá na smrt

Jenže utrpení nemá konce. 1. 10. 1857 odchází Němec do penze. Stěhuje se k ženě. Peníze na domácnost nestačí. Němcová se snaží dát vzdělání mladším dětem. S pomocí přátel Jarouš začne studovat malířskou akademii v Mnichově, Dora bere hodiny klavíru a francouzštiny. Manžel s tím nesouhlasí, v otázce dalšího vývoje dětí vznikají mezi manželi velké rozbroje. Navíc je Božena velmi špatná hospodyně. Začátkem roku 1860 se Němcovi rozhodnou, že se rozvedou. Němec to už chtěl udělat v polovině padesátých let, kdy Němcová planula láskou k jiným mužům. Teď  však jejich vztah dospěl do největší krize. Nakonec však své rozhodnutí změní a manželství je zachováno – jen na papíře.
Na podzim 1861 mají vyjít autorčiny sebrané spisy. Je nadšená, chce provést korektury děl stávajících a napsat nová. Zůstane však už rozepsaný román Urozený a neurozený. Jede k nakladateli Augustovi do Litomyšle, kde koriguje a píše od 12. 9. do 28. 11. 1861. Její zdravotní stav se zhorší a manžel ji převáží do Prahy. 20. 1. 1862 jsou z Litomyšle doručeny první výtisky druhého vydání Babičky. Němcová do nich ještě vepíše věnování dceři Doře a Markytě (sestra F. J. Šumavského). Upadá do bezvědomí a 21. 1. 1862 kolem šesté ranní umírá.

Pohřeb se konal v pátek 24. 1. 1862 v Praze. Přišlo se rozloučit mnoho významných osobností - Světlá, Rieger, J. E. Purkyně, pražský purkmistr Pštross - mezi nimi i příslušníci šlechty hraběnka Kounicová (které Němcová připsala Babičku) a manželé Thurn-Taxisovi. Hrabě Clam-Martinic poslal kočár. Je pohřbena na vyšehradském Slavíně.


Láskou horoucí bych objala celý svět, lásku podávám lidem, a oni mi srdce rozdírají špendlíkem. Že se lásce kořím, nazývají hříchem, že svobodu miluji - za to mne křižují, pravdu-li mluvím, zle, lhu-li, lají mi. Jak to snést?

(Božena Němcová, Čtyry doby)

Proč jsem na začátku psala o rozporech v určování věku Barunky, později slečny Betty, pak paní Boženy? Již od dob, kdy žila ještě v Ratibořicích, kolují pověsti, že spisovatelka byla dcerou kněžny Kateřiny Zaháňské. Nebyla podobná svým rodičům, měla jinou povahu než oni a její sourozenci. Čachry s jejím věkem se také občas "provalily". Už po desetiletí odborníci i amatéři pátrají po archivech, matrikách, kronikách, aby zjistili pravdu. Dovoluji se přiklánět k názoru paní Heleny Sobkové, která vyslovila předpoklad (mnoha dokumenty podložený), že Božena Němcová mohla být nemanželskou dcerou nejmladší sestry Kateřiny Zaháňské Dorothey Périgordové-Talleyrandové, poslední vévodkyně Zaháňské a hraběte Karla Clam-Martinice. V jiných publikacích a článcích jsem četla i jiná jména údajných rodičů. Jisté je to, že s jejími osobními dokumenty se až příliš podezřele a často manipulovalo, takže sama Němcová si nebyla jistá, kolik je jí vlastně let – rok narození 1820 je zcela určitě nepravý. Rodiče? Proč při svatbě Barbory paní Panklová očekávala věno a povýšení do panského stavu? Proč šla Betty na vychování do Chvalkovic? Mohla bych pokračovat, ale to by vydalo na samostatný článek. Příště...



Zdroje: H. Sobková - Tajemství Barunky Panklové, Portrét Boženy Němcové
              H. Sobková - Kateřina Zaháňská
              Knižní klub - Velké ženy české
              O. Chaloupka - Setkání s českými spisovateli
              Božena Němcová - Dopisy, korespondence I., II.



Reklama