Dnešní doba se v mnoha ohledech snaží o maximální rovnoprávnost mezi mužem a ženou. Přesto dostávají děti příjmení po otci. Zjišťovali jsme, kde se vzala tato tradice...

signature

V evangeliu svatého marka se píše: „Hned na počátku stvořil člověka jako nerozlučnou dvojici, muže a ženu. Proto muž opustí své rodiče a připojí se ke své manželce; v tom spojení již nežijí jako dva jedinci, ale stávají se jednou bytostí.“

Ačkoli žijeme ve společnosti se silným křesťanským podhoubím, je-li žena sezdána, dostávají její potomci příjmení po otci. V případě, že vdaná není, dostane ze zákona dítě její příjmení, pokud nedojde s otcem dítěte na matriku, kde se svým zapsáním do rodného listu dítěte otec písemně souhlasí.

Kde se ale vzala ta tradice, že děti dostávají příjmení po otci? Ženy automaticky přejímají příjmení po manželovi? Nepřipadá vám to vůči ženám trochu nefér?

V dávné minulosti měli lidé jen jedno jméno, a to křestní, které dostávali při křtu. Příjmení se vyvinulo z přízviska, a to mohli mít lidé docela libovolné, často se odvozovalo třeba od povolání, od vzhledu, od gruntu, od přezdívky, od rodičů, od světců (Jan syn Matěje - třeba Matějka, Eliška Studentka, Petr z Práchně - třeba Prácheňský, Kateřina Švadlenka). Často se přízviska v průběhu života měnila. Mnohdy neměli ani manželé stejné, nebo si muži brali jméno podle ženy, jak dokládá zaznamenaný případ rakovnického pana Rohle, kterému, když si vzal Dorotou Škorničkovou, říkali Škornička.

Do osmnáctého století byl zkrátka v příjmeních pořádný bordel a úřady volaly po nějaké normě, která by napomohla v evidenci. Dědičnost příjmení proto byla nařízena patentem Josefa II. ze dne 1. listopadu 1780. Co vedlo Josefa II. k tomu, aby určil, že se budou dědit příjmení po otci, je asi jasné, vždyť v té době jsme žili v jasném patriarchátu.

Kam dál?

Reklama