Reklama
Měla jsem maminku, která po mozkové mrtvici ochrnula na polovinu těla. Měla jsem ji třičtvrtě roku doma, odkázanou na pomoc druhých.

V té době jsem narazila na mnoho lidí, kteří nechápali, o co jde, a naopak jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří dokázali, nejen poradit, ale i pomoci.

Před jejím propuštěním z nemocnice mi ošetřující lékařka řekla, že existují dvě možnosti: léčebna dlouhodobě nemocných a domov. Rozhodla jsem se pro domov. Nevěděla jsem, do čeho jdu.

První pomoc se mi doslala od naší praktické lékařky. Poradila mi, kdo nám při domácí péči může pomoci. Oblastní charita a rehabilitační sestra. Charita nám zapůjčila nemocniční lůžko, pět dní v týdnu docházely sestry - mamince pomohly s hygienou a rehabilitací - hradí zdravotní pojišťovna. S velkým pochopením jsem se setkala na sociálním odboru města a na okresní správě sociálních věcí. Tam jsem zařídila mnoho věcí bez úředního šimla.  To je ta kladná stránka věci.
    
Na druhé straně jsem se setkala i byrokracií a nepochopením. Vysvětlit paní na poště, že maminka je ochrnutá na pravou polovinu těla, tudíž se na poštu nemůže dostavit, a ještě k tomu podepsat dopis do vlastních rukou, byl prostě nadlidský úkon.

Nebo reakce některých (dokonce vzdělaných lidí), když mi při rozhovoru o maminčině ochrnutí řekli, ale na záchod si dojde. To byly někdy šoky. Ovšem velký šiml vládne ve zdravotnictví. Praktický lékař přijde domů. Odborný ne. Tak docházelo i k takovým paradoxům např..

Polikliniku máme přes park za domem. Odborná lékařka se u nás nemohla stavit, protože na to nejsou kolonky. Tak pro nás přijela sanita s dvoučlennou posádkou. Protože maminku museli snést z druhého patra. Protože ačkoliv máme výtah, který je tak malý, že se do něho invalidní vozík nevejde. Naložili nás do sanitky, ujeli jsme dvě stě metrů, vysadili nás. Cesta zpátky opět v plném obsazení. Hned to stát přišlo levněji.

Další šiml: předpisy pro poskytování některých věci. Nárok třeba na pleny je dva balíky na měsíc, přepočteno na den 2 1/2 pleny na den pro člověka, který celodenní potřebu vykonává jen do nich.
    
To je jen pohled jednoho postižení, které netrvalo tak dlouho. Maminka zemřela. Myslím si však, že každý postižený by mohl psát romány o tom, s čím se denně setkává. S určitého hlediska musíme se zdravotně postiženými zacházet jako s rovnocennými partnery - pracovní příležitosti, zařazení do normálního života.

Na druhé straně potřebují odlišný přístup - bezbariérové vstupy, bezplatné kompenzační pomůcky dle postižení, příjmy na úrovni života a ne živoření. I o tom by se dal psát román.
    
Na závěr Vás chci poprosit: pokud pracujete tam, kde můžete pomoci postiženým, pomozte jim. Jejich život je už tak dost složitý.

Hernajs
 

Až mne zabolelo, zažila jsem totéž. V "mém" případě nešlo jen o šimly, ale i o chování některého zdravotnického personálu - píšu některého.

   editorka Mira

 Máte podobné zkušenosti? Podařilo se vám obejít řehtající šimly nemocniční i úřední?
Podělte se s námi.

Téma na pondělí:
Zdravotně postižení
Máte ve svém okolí zdravotně postiženého?
Jak vnímáte tyto lidi?
Existuje něco, co vám na nich vadí?
Jsou diskriminováni?
Znáte příklady jejich integrace do společnosti?
Podílíte se na pomoci zdravotně postiženým a jak?

Napište nám a my ty nejzajímavější příspěvky odměníme dárečky!
redakce@zena-in.cz