Ahoj holky!

Zrovna nedávno jsem si říkala, že kdyby bylo téma Letní tábory, tak bych napsala. A je to tu!

Bylo mi osm let. Malá holčička, na pohled drsňáček, ale bez mámy ani ránu. Jaký to byl pro mě šok, když mi rodiče řekli, že pofrčím na tři týdny na dětský tábor! Malá dušička ve mně byla, když jsem lezla do autobusu směr JÁ TAM NECHCÍÍÍÍÍÍÍÍ! Na sedadlech jsme museli sedět po třech, já u okýnka s výhledem na stojící mámu jsem začala hystericky bulet. Probrečela jsem celou cestu, během níž se u mě vystřídali všichni dospělí v autobuse. Po příjezdu jsem si ani nechtěla vybalit věci do skříní, protože jsem se dožadovala odjezdu domů. Toho jsem se samozřejmě nedočkala.

Hned druhý den při běhu na nástup jsem hodila takovou bábu, že jsem měla šrámy od kolene až po kotník. Na ošetřovně mi nohu vyčistili a bylo mi řečeno, že než se vdám, budou šrámy pryč. Tak vdaná ještě nejsem, ale na noze už nic nemám. Nicméně po této nehodě jsem okamžitě napsala domů, že se mi tu nelíbí a ať si pro mě přijedou.

Jednou večer, na stezce odvahy, jsem šlápla na vedoucího ležícího uprostřed cesty. Mírně zaúpěl bolestí a já si leknutím mírně cvrnkla do kalhotek. Následoval další nespokojený dopis domů.

Naši přijeli. Vlastně se za mnou svou Škodou 1203 kodrcali každou chvíli, aby mě uklidnili, ale neodvezli si mě. Že prý to zvládnu! To bylo řevu, když mizeli v zatáčce! Asi v polovině mého nedobrovolného pobytu jsem si na ruce našla obří nacucaný klíště. Málem to se mnou seklo a po návštěvě u zdravotníka jsem smolila opět zoufalý dopis.

Jednou při osobním volnu jsem si zase tak fňukala do polštáře a najednou přišly do chatky dvě starší holky a spustily na mě, že se mám okamžitě přestěhovat na horní palandu, že sestra jedné z nich, která bydlela se mnou, chce spát dole. I pokusila jsem se o chabý odpor, který byl hned na začátku zlomen pořádnou fackou. A tak jsem se přemístila blíž ke stropu, kde jsem na koleni napsala ubrečený pohled. Dopisní papír už mi totiž došel.

Taky mi jednou přišel balíček od sestry s různýma dobrotama, které zakoupila na pouti. Během 30 minut si pro něj přišli starší spolutáborníci a nechali mi jen papír a obálky, které byly také uvnitř a tak jsem zase... ale to je vám asi jasné. Jen jsem pro změnu písla své tetě a doufala, že by mě mohla zachránit ona.

No a tak to šlo dál a dál, dokud jsem se nedočkala vytouženého odjezdu.
Musím ještě podotknout, že na tábor mě rodiče už nikdy neposlali :-)) .

Zdenicka1983


Děkujeme za zajímavou zkušenost. I takové zážitky totiž děti z táborů mívají.

Na jednom táboře jsme také měli holčičku, která zjevně nebyla na tak dlouhé odloučení od rodičů připravena. Probrečela celé noci, bála se tmy a neustále psala dlouhé a nešťastné dopisy. Jako vedoucí jsme se opravdu snažili, ale stejně to bylo málo. Nakonec jsme sami doporučili rodičům, aby ji vzali domů, protože jsme nechtěli, aby se pro ni náš tábor stal traumatizujícím zážitkem. Někdy se prostě stýskání násilím zlomit nedá a vedoucí by měli být schopni odhadnout, kdy jde o smutek, který v dětském kolektivu rychle přebolí a kdy je situace vážnější...

Napadá vás, jak špatným zkušenostem z táborů zabránit? Máte podobné zážitky? Setkaly jste se na táborech se šikanou od starších dětí? Podělte se s námi.

redakce@zena-in.cz

Reklama