Reklama

Svou poslední roli ztvárnila dnes nepříliš známá herečka Anna Letenská v protektorátní komedii Přijdu hned. Její premiéry se už ale bohužel nedožila. Stala se obětí heydrichiády.

Anna Letenská nebyla hvězdou typu Adiny Mandlové, Lídy Baarové či Nataši Gollové. Nebyla to žádná křehotinka, a tak díky své sošné figuře ztvárňovala především výrazné temperamentnější ženy. Byla považována za jednu z našich nejlepších komediálních hereček. Narodila se před sto deseti lety v roce 1904 v Nýřanech u Plzně do rodiny kočovných herců. Její matka Marie Svobodová se dožila téměř devadesáti let a do svých posledních chvil vlastně stála na jevišti. Osudy této rovněž neznámé herečky zachytila ve své knize Jediná cesta pro Marii její vnučka Olga Friedrichová, která byla neteří Anny Letenské. Hercem byl i Annin otec a také její starší sestra.

Malá Andulka byla prý od narození komediant. A taky ráda recitovala, měla výbornou paměť, dokázala bez problémů odříkávat mnohé maminčiny role. Milovala také maminčinu kazetu s líčidly. Často si je patlala na nos a tváře. Tak nějak se předpokládalo, že bude také herečkou. V patnácti letech začala jezdit s kočovnou společností, v sedmnácti už měla angažmá v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích. Vystřídala ještě několik divadelních scén. Zajímavé je, že krátce působila i v Osvobozeném divadle. O tom se však moc nepíše. Když dostala v roce 1939 nabídku Městského divadla na Vinohradech, nezaváhala. Zde měla konečně možnost ukázat, co umí.A. Letenská

A soukromí? Jejím prvním manželem se na jedné štaci stal herec Ludvík Hrdlička. Toho principál divadla přesvědčil, aby si změnil své příjmení na Letenský. Měl totiž ve svém souboru několik herců s „ptačím jménem“ a už se mu to evidentně přestávalo líbit. Tak vlastně získala Anna své vzletné příjmení. Jediným Anniným dítětem byl syn Jiří, narozený v roce 1925, rovněž pozdější herec a režisér.

Do roku 1942 stihla Anna Letenská natočit dvacet šest filmů. Nehrála v nich zrovna žádné hlavní role, přesto byla nepřehlédnutelná. Anninou poslední rolí se stala domovnice Koubková v komedii Otakara Vávry Přijdu hned. Film vypráví o velkém dědictví. Panu Barvínkovi odkazuje podle závěti jeho strýc milion korun. Šek ovšem nebožtík ukryl někde v bytě. Nenasytní příbuzní převrátí byt vzhůru nohama, vezmou, co jim přijde pod ruku. Nechali tam jen nebožtíkova bernardýna, kterého se dobrák Barvínek ujme. Tušíte správně – dopadne to dobře! Bernardýn má šek ukrytý v obojku. Ve filmu hráli samí skvělí herci, hlavní role byla šitá na míru pro Sašu Rašilova. A druhou hlavní roli hrál jeho vlastní bernardýn.

Nejspíš málokdo z hereckých kolegů Anny Letenské tušil, co ji v té době potkalo. S určitostí to věděl ale režisér filmu Otakar Vávra. Anna byla krátce podruhé vdaná. Její manžel inženýr architekt Vladislav Čaloun, úředník německé speditérské firmy, byl opravdový vlastenec. Na začátku války se zapojil do odboje, pomáhal Židům přesouvat jejich majetek i k útěkům za hranice. V době heydrichiády byl inženýr Čaloun zatčen, protože nechal v bytě přespat paní Františku Lyčkovou. Byla to manželka lékaře Břetislava Lyčky, po němž bylo vyhlášeno celostátní pátrání, když těsně po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha – 27. května 1942 – ošetřil Jana Kubiše, jednoho z atentátníků. Paní Lyčková sice nevěděla, kde se skrývá její manžel, ale bezelstně gestapu prozradila, kde strávila minulou noc. Tak byl osud Anny i jejího manžela zpečetěn.

Po zatčení manžela byla Anna Letenská donucena podat sama výpověď z divadla – byla vyšetřována gestapem, tak aby prý v divadle neztěžovala situaci… Mohla ale dotočit film Přijdu hned. Říkalo se, že zásluhu na tom měl producent filmu, majitel Lucernafilmu a strýc našeho bývalého prezidenta Miloš Havel. Ten prý díky svým konexím získal povolení přímo v Berlíně. Existují ale i názory, že Miloš Havel takovou moc neměl, že Anna měla sloužit jako volavka, že se čekalo, kdo ji bude kontaktovat.

Auto, které Annu vozilo denně na natáčení do hostivařských ateliérů, vždy po cestě zastavilo u sídla gestapa v Petschkově paláci. Anna z něj vystoupila a předala čisté prádlo a svačinu pro manžela. Občas ji na gestapo doprovázel i její mladší kolega Miloš Nedbal, který se na rozdíl od některých dalších, kteří při setkání s ní přecházeli na druhou stranu, choval opravdu statečně!

Co asi musela Anna prožívat v době natáčení, si tedy stěží můžeme představit. Byla však profesionálka, diváci při premiéře filmu v prosinci 1942 nic nepoznali. Film měl obrovský úspěch, obecenstvo se fakt bavilo! To už ale byla Anna dva měsíce po smrti.

Na začátku září 1942 - hned po skončení natáčení  - ji už z Petschkova paláce nepustili. Odtud putovala do Terezína. Tam se chovala statečně a dodávala ostatním vězňům optimismus, jak se dozvídali její příbuzní od spoluvězeňkyň po válce. Ale ani Terezín nebyla „konečná“. V říjnu 1942 byla s ostatními „pomocníky parašutistů“ deportována do Mauthausenu. A tam byl její život ukončen střelou z pistole malé ráže. Bylo zaznamenáno, že se tak stalo 24. října 1942 v 10 hodin 56 minut …

Na našem webu si můžete přečíst i o dalších zajímavých ženách: