Lezavá zima. Mráz, co se zakusuje hluboko pod kůži. Z komínů jde hustý čmoud. Lidé se choulí ve světnicích, jen pár bláznivých děcek dovádí ve sněhovém poprašku. „Už aby ji vynesli!“ láteří starka u kamen na Moranu.

Jaro, léto, podzim, zima – čtyři roční období, které si v našich končinách mezi sebe dělí tři slovanské bohyně. Jarní rozpuk náleží Vesně, léto až k podzimním sklizním Živě, po ní přebírá vládu zimní stařena Morana. Střídání ročních období je v tomto podání podle spisovatele Jana Hudce i jistou paralelou k životním cyklům ženy: Vesna – panenská dívka, Živa – matka, Morana – stařena. Jejich příbuzenský vztah je sesterský, Vesna s Moranou jsou dokonce prý dvojčata...

morana

Jak si ji staří Slované představovali?

Prohání se krajinou, roznáší sníh a mráz, je přísná a spravedlivá vládkyně. Je vychrtlá, studená a bílá. Představuje všechno zlé, co člověka v životě potká – tedy nemoci a smrt.

Přečtěte si...

...o dalších zajímavých bytostech, které ctili staří Slované...

Sláva, Morana je pryč!

Ani ne tak Moranu samotnou, jako její odchod lidé slavili. Bylo to vítězství nad zimou a smrtí. V některých krajích je dodnes zvyk vynášení Morany nebo vynášení smrti docela živý zvyk. Provádí se o Smrtné neděli – poslední neděli před Velikonocemi. Moranu, Mařenu či Smrtolku v tu chvíli symbolizuje postava ze slámy, potažená bílým suknem, má náhrdelník z vyfouknutých vajíček. Odnáší ji pryč ze vsi, zapalují a hází do řeky. „Morana stařena, za keho tys umřela? Za starýho šedivýho, za mladýho svobodnýho, všecky kosó požala a pak sama umřela!“ Zpátky se dívky vracejí s létéčkem – větvičkou s pentlemi, symbolem života a jara – obcházejí stavení, zpívají a dostávají drobné dárky.

Mezi další zvyky přicházející s koncem zimy a oslavující příchod jara patří zasekávání sekery do dveří, klekání a líbání země při prvním jarním dešti a „velký úklid“ při kterém se věci v domácnosti dávají na nová místa.

Kde se o ní dočteme?

Jako Marzannu ji zmiňuje v 15. století polský kronikář Jan Długosz. V dřívější době ji srovnávali s bohyněmi plodnosti, například s římskou Ceres. Pod vlivem křesťanství je občas ztotožňována (hlavně díky podobně znějícímu jménu) s Pannou Marií, svatou Markétou či svatou Marianou. V našich končinách jí ale přiřkla historie úkol bohyně smrti. Alois Jirásek o ní ve Starých pověstech českých píše: „V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, až bůh slunce počal déle, vlídněji a tepleji hleděti na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta; veselili se po všech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám, házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholem vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara.“

Kam dál?

Reklama