Reklama

Film režiséra Olivera Stonea (natočil Alexandra Velikého) se drží příběhu dvou policistů, Johna McLoughlina (Nicolas Cage) a Willa Jimana (Michael Peno), kteří se do mrakodrapu vydají zachraňovat oběti. Jako jediní z celé svojí skupiny přežijí zřícení celého centra a pak už jen čekají, zda je najdou, nebo nenajdou. Čas od času se jim v sutinách zjeví manželka, čas od času se jim ukáže Ježíš.

Mezitím jejich rodiny pochopitelně prožívají dost složité okamžiky. Téma je to neveselé, ale pokud by bylo třeba zvolit, vyjde ze srovnání lépe film Let číslo 93. Let, o kterém jsme na Ženě-in již psali, je natočený dokumentaristickou metodou. Bez zrnka patosu. To bohužel není případ tohoto filmu. Stone naopak staví na sounáležitosti Američanů, na jejich krásné a neodolatelné touze po spravedlnosti a touze pomáhat druhým.

Asi nejneuvěřitelnější je scéna, ve které se na scéně zjevuje Záchrance. Mariňák! Ve výslužbě. Ale ani to mu v kostele nezabrání říct pastorovi, že je povolán. V New Yorku pronikne na zbořeniště a najde policisty. Je to tvrďák. Podle titulků se pak nechal znovu naverbovat a odsloužil si dva turnusy v Iráku. Jediný okamžik, kdy se celé kino upřímně smálo.

Je ale rozhodně škoda, že film tak prvoplánově apeluje na soucit a dojetí nás, diváků. Vše se dá natočit vkusně, tady se režisér pohybuje dost na hranici kýče. Nečekejte tedy rozhodně žádné umění. Film zřejmě zklame i fanynky Nicolase Cage, protože ten zde zaprvé hraje postaršího otce tří dětí a zadruhé hraje zavaleného, takže po většinu filmu je vidět jen jeho k nepoznání zaprášený obličej, ozdobený knírem.

Film World Trade Center se dá výstižně shrnou jediným slovem: Je velmi AMERICKÝ.