Každý máme nějaké to příbuzenstvo. Nejzajímavější na něm většinou je, že jsme si ho nikdo nevybrali sám, a proto jeho členové mají mnoho povahových rysů, které jsou nám zcela cizí a díky nimž máme na výběr mnoho témat na rodinných seancích, kde se právě tito příbuzní neobjeví. Já mám malou rodinu, ale teta stojí za to.
 
Moje teta je totiž naprosto speciální. Za minulého režimu patřila k těm málo lidem, kteří se dostali velmi často za hranice (obchodovala s textilem), a tak měla a má rozhled. Bohužel po většinu svého života nepřišla příliš často do styku s normálními lidmi (tedy spíš vůbec), a tak má poměrně často poněkud zkreslené představy. To je sice na jednu stranu velmi zajímavé a obohacuje to diskusi s ní, ale na stranu druhou je to pro celou rodinu poněkud únavné.
 
Nemá cenu zabíhat do detailů, spokojme se s tím, že teta je sama a má jen nás a my ji máme rádi. A tak realizujeme její plány. Povětšinou se jedná o plánování všeho druhu, na to je naše teta kadet. 
 
Pokud je ale v něčem skutečně dobrá, je to plánování stěhování. S realizací je to poněkud horší, ale co na tom, na to má svůj realizační tým, tedy mé rodiče a mě. Abyste si udělali obrázek, shrnu lehce posledních cca deset let.
 
Začalo to tím, že ve vile, kde bydlela, se léta hádala s druhým majitelem, a tak se rozhodla přestěhovat. Z Ruzyně na Břevnov. Pro jistotu ale měla v Ruzyni i kancelář, takže se nestěhoval jeden, ale hned dva byty. Ejchuchu.
 
Nejsem si jist, jak dlouho bydlela tam, ale rozhodně podle svých slov nebyla šťastná a navíc ve vedlejším domě pořád něco přestavovali (je fakt, že ten kravál denně po dva roky člověka zdeptá), a tak pořídila další byt, tentokrát na Veleslavíně. Pochopitelně že opět přijelo komando mých rodičů a stěhovalo. Já nemohl chybět.
 
Ovšem kancelář prozatím nechala na Břevnově. Dojížděla do ní. Po dvou letech se rozhodla ji zrušit. Tentokrát zbyla většina práce na mě, máti přijela až na závěrečnou fázi, kdy já všechno odstěhoval do Veleslavína. Juch.
 
A teď... Skoro je mi to trapné říct, ale teta chce zpátky do Ruzyně. Starý protivný spolumajitel natáhl bačkory, její syn také opustil byt ve vile (neskutečně vybydlený, netuším, co tam prováděl ty čtyři roky, ale něco takového se jen tak nevidí) a my začali poslouchat, že nejšťastnější byla přece jenom v Ruzyni – k tomu naproti jejího domu už druhý rok staví celou novou obytnou čtvrť, a tak ji to deptá.
 
V tu chvíli jsme věděli, že bude zle. A bylo. Moje první sobota v Česku tedy padla za oběť rodinnému šílenství, které se skrývá pod názvem Stěhování tety J. Přiznám se však, že některé kusy nábytku jsem dnes bral do rukou s jakousi nostalgií, protože jsem vzpomínal, kdy naposledy nebo poprvé jsem je převážel a co se tenkrát dělo a jak mi bylo a kolik mi bylo. 
 
Nemyslete si ale, že všechno je hotovo... To ani omylem. Ruzyň je v rekonstrukci, a tak jsme za celý dnešek odvezli jen tetino květinářství z její rozlehlé verandy na její rozlehlou zahradu a přestěhovali poctivý metrák a půl knih a pár směšných kusů nábytku. Týden, na který si vezmou rodiče dovolenou a v němž proběhne hlavní blbárna, nás teprve čeká.
 
Jenže my si nestěžujeme, víte? V podstatě je v jejím stěhování cosi filozofického a ukazuje se, že člověk skutečně kráčí v kruzích a vrací se tam, odkud pochází. Pro mě je v tom rozhodně i kus zenu a o tom, že víc než třetinu života někam stěhuji svoji tetu, už se ani nebavím. No dobře. Pak je tu ještě ten poslední důvod, proč nám to zas až tak nevadí. Všichni tajně a v skrytu nejzazšího koutku duše doufáme, že teď se stěhuje už skutečně naposled...

 

Reklama