Andrea: „Stalo se to už před 18 lety. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Byl podvečer před začátkem školního roku a já šla do prvního ročníku střední školy. Koukala jsem s mámou a bráchou na film. Polehávala jsem na gauči, mamka mě neustále budila, i tak jsem ale usnula. Měla jsem sen, stál přede mnou děda, nic neříkal, jen se usmíval. Měl tak vyrovnaný a krásný výraz. V ten okamžik mě probralo zvonění pevné linky. Sedla jsem si a řekla: „Děda umřel.“ Absolutně nevím, proč to najednou ze mě vypadlo. Máma na mě zůstala koukat. Bratr jí podal telefon a najednou se to stalo. Mamka se skácela k zemi a začala brečet. Nevěděla jsem, co se děje. Běžela jsem pro tátu, který byl v zadní místnosti. Máma nám celá uplakaná řekla, že děda měl infarkt a zemřel. Dlouhou dobu jsem pak nad svým snem přemýšlela. Jsem si jistá, že mi dědeček takto řekl sbohem.“

Tereza: „Moje maminka měla rakovinu. Byla v nemocnici a věděli jsme, že je to špatné. Lékaři nás již připravili na nejhorší. Nebudu vyprávět, co jsem prožívala. Pamatuji si, jak jsem ležela ráno v posteli a říkala si, že už to nezvládnu. Byla jsem na dně, neměla jsem ani chuť vstát z postele. Přišel za mnou můj kocour a byl překvapivě mazlivý. Najednou jsem ucítila zvláštní vůni, která mi byla tolik povědomá. Nemohla jsem si vybavit ,odkud ji znám. Za pár minut jsem měla telefon, mamka umřela. Večer jsme seděli s tátou doma a já šla do koupelny. Viděla jsem máminu kosmetiku a v tom mi to došlo. Ta zvláštní vůně ráno byl její oblíbený parfém. Řekla jsem o tom sestře a ona mi odpověděla, že přesně v ten samý čas cítila to samé.“

Karel: „Není to tak dávno, co se mi stalo něco hodně divnýho. Jsem řidičem kamionu a vracel jsem se po dlouhé cestě do firmy. Bylo něco kolem desáté večer, těšil jsem se, až budu doma u ženy. Asi 12 kilometrů před cílem jsem se najednou rozklepal a nemohl jsem se soustředit na cestu. Bylo mi opravdu zle. Napadlo mě, že mám infarkt nebo mrtvici. Raději jsem zastavil a vylezl z auta. Polil mě studený pot a já si musel sednout na zem. Ztratil jsem pojem o čase. Měl jsem zavřené oči a přemýšlel, co se to děje. Byl to takový strašně nepříjemný vnitřní pocit, neumím ho ani popsat. Náhle to přešlo. Usedl jsem zpět za volant a podíval se na fotku své nádherné rodiny, kterou mám vždy vystavenou. V tu chvíli mě přepadl smutek. Nechápal jsem to. Přibližně po hodině a půl jsem byl před dveřmi, tam už byla většina rodiny, já pochopil, že se stalo něco hodně zlého. Ten večer mi zemřela při autonehodě nejmladší dcera. Nechtěli mi to volat, aby se ještě něco nestalo mně. Bylo to, co se stalo, poslední rozloučení mé holčičky?“

Čtěte také:

Uložit

Uložit

Reklama