Marcela nikdy nad smrtí nepřemýšlela. Brala to jako běžnou součást života, ani se jí nebála. Samozřejmě čas od času s někým téma posmrtného života probrala, ale byla skeptická. Nerada spekulovala, zakládala si vždy na faktech, nebrala však druhým jejich názor, který se od jejího většinou lišil. Vše se změnilo ve chvíli, kdy se sama ocitla na takzvaném druhém břehu a následně se vrátila zpět.

Bylo to na podzim minulého roku. Marcela pospíchala do práce, jelikož ráno zaspala a čekala ji důležitá porada. Kousek od bytu chtěla přeběhnout silnici mimo přechod. Věděla, že je to špatně, ale chtěla si ušetřit čas. Její roztěkanost a nepozornost však mohla za to, že Marcela vběhla do cesty rozjetému automobilu. Ihned po střetu skončila s krvácením do mozku, četnými zlomeninami a pohmožděninami v bezvědomí. Marcela musela být i resuscitována. Lékaři si nebyli jistí, jestli to mladá žena přežije. To se však dozvěděla až tehdy, když se po pár dnech probudila v nemocnici.

Vzpomínám si na ohlušující ránu, tlak v celém těle, záblesk jasného světla, kdy následoval extrémně silný pocit lehkosti. Nedýchala jsem, nešlo to, ale moje tělo bylo lehké jako pírko. Byl to divné, ale krásné zároveň. Cítila jsem hřejivé paprsky na pokožce, v dálce bylo slyšet moře, zpěv ptáků, řehtání koní a smích spousty lidí, vše jsem měla v mlžném oparu. Nejednalo se o ostrý obraz.  Útržkovitě jsem zahlédla pár tváří, ale nepoznala jsem je. Oni mě ale asi znali, mávali na mě. Pak jsem se točila na pestrobarevném kolotoči, smála se a byla šťastná. Najednou mě nějaká žena chytla za ruku, nic neříkala, jen se na mě koukala a já na ni. Byla jsem fascinována jejíma modrýma očima, ani nevím, kde jsme se v tu chvíli ocitly. Vím však, že jsem byla klidná, nic mě netrápilo. Následně si vybavuji opět své tělo, které bylo jako v ohni, já plakala, chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Kolem mě byl neskutečný řev, hluk. Pak přišlo ticho, nic víc než ticho a tma, najednou jsem otevřela oči a probudila napojená na přístroje.“

Když si Marcela následující dny rovnala v hlavě, co se odehrálo, musela se neustále usmívat. „Z nějakého zvláštního důvodu jsem byla neustále spokojená, vyrovnaná, bez jakýchkoliv obav. To se mě drží do dnešního dne. i přesto, že jsem si odnesla trvalé následky. Jsem ráda, že jsem prožila svou smrt. Záhadným způsobem mě to změnilo, posílilo.“

Čtěte také:

Uložit

Reklama