Reklama

Známé pořekadlo, že šaty dělají člověka, nemusí platit vždy a u všech. Se slušností mladých lidí, jejichž „ohoz“ patřil k hodně podivným, ovšem jejich chování naprosto k překvapujícím, jsem se setkala minulý týden v tramvaji.

Goth fashion

Tramvají moc nejezdím, buď chodím pěšky, anebo se uzavírám v útrobách svého automobilu, šťastná, že se nemusím mačkat s ostatními cestujícími, v horším případě být okradena těmi nepřizpůsobivými. Což se mi stalo už dvakrát.  

Na druhou stranu v anonymitě svého automobilu přicházím o spoustu příhod a setkání. Jako třeba minulý týden v pátek, kdy jsem měla jet něco zařídit do Hostivaře. Po pečlivém zvážení jsem usoudila, že tramvají tam budu v tomto posledním pracovním dni daleko rychleji než automobilem.
Nastoupila jsem v centru, na náměstí I. P. Pavlova. Tramvaj byla narvaná k prasknutí. V tu chvíli, stojící jako čáp na jedné noze, zavěšena jednou rukou jako opice nahoře za madlo a v druhé ruce pevně svírající tašku s peněženkou, jsem svého rozhodnutí zalitovala. Bože, jak by se mi jelo o samotě v autíčku!

Cestující však postupně vystupovali a zhruba v polovině cesty bylo už pro každého místo k sezení. Cesta na místo, kam jsem jela, trvala téměř tři čtvrtě hodiny. Měla jsem vystupovat až jednu stanici před konečnou. Pohledem z okna tramvaje jsem se kochala přírodou a okolím, které jinak v autě nevnímám, a naopak zase byla ráda, že jsem tento dopravní prostředek zvolila, protože kolony automobilů, blížící se k výpadovce, byly nekonečné.

Zhruba pět zastávek před konečnou nastoupila do tramvaje parta mladých lidí. No, lidí – vzhledově připomínali spíš upíry, prý je to nějaký „gotic styl“. Neříkám, že se mi nelíbil, černou mám ráda, ale oni černě vyhlíželi i tito mladí upíři. Černé vlasy, černé nehty, černý pohled… Místo očí měli žluté kontaktní čočky, opásáni řetězi, kterými byste i pitbula zkrotili, a vůbec se chovali tak nějak prapodivně, až tajemně. Prohlíželi si nás, jako bychom byli divní my, a ne oni. Stáli rozprostřeni po celé tramvaji a myslím, že nejenom já, ale i ostatní cestující už jen čekali, kdy se na nás vrhnou a vysají nám krev. :)

Tramvaj se blížila k další zastávce, na níž bylo už zdálky vidět stojícího starého pána s berlemi a velkou nákupní taškou na kolečkách. Tramvaj zastavila a otevřely se dveře. Pán do jedněch z nich strčil nešťastně hlavu, evidentně měl problémy s chůzí do schodů a s uchopením berlí i těžké nákupní tašky. Všichni, včetně mě, jsme seděli jak pecky, vlastně jsme ani neměli kdy vzklíčit, protože jeden „upír“ přes druhého se předháněli u dveří s úmyslem starému pánovi pomoci. Jeden mu vzal tašku, druhý berle, třetí mu pomohl do schodů a mladá slečna upírka mu uvolnila místo.

Zírali jsme nejenom my „slušňáci“ v tramvaji, ale zíral i stařík. Vystupoval hned na další tramvajové zastávce, to už jsem vystupovala i já. A upíři se opět hrnuli staříkovi pomoci.
„Tak a teď mu tu tašku ukradnou,“ blesklo mi hlavou. Neukradli.
Málem ho snesli i se schodů, tašku i berle položili k lavičce, řekli na shledanou a naskočili zpátky do tramvaje.
„Viděla jste to?“ obrátil se na mě starý pán.
„Viděla, to byli slušní lidé, viďte? To bych do nich neřekla.“
Starý pán si přece jen ze zvyku prohlédl věci, jestli mu něco nechybí, a pak z něj vypadlo:
„A viděla jste ty žluté oči? To nemohli být ani lidi, mně tady ještě nikdy nikdo nepomohl...“

Usmála jsem se a vydala se směrem k místu určení. Škoda, že jsem u sebe neměla foťák, to by byl snímeček. Ale co když to opravdu nebyli lidi a před objektivem by se mi rozplynuli. :)

Čtěte také: