Cestování

Příběh z Bolívie: Prostě jim řekli, že jsem zřejmě mrtvá!

Chtěla byste být necelé čtyři dny bez civilizace? Být s Indiány? A být pokládána za mrtvou? Chtěla byste do Bolívie? Ano? Tak se tam pokuste nenabourat a neztratit se! Termovize vás hledat nebude...

kKarin Pešková, tak se jmenuje tahle sympatická dáma, jejíž zážitek z Bolívie mě přiměl si s ní popovídat.

Člověk rád pozná na vlastní oči ženu, která má v sobě víc statečnosti, než si možná sama myslela.

Je to sice šest let zpátky, ale myslím, že je to zajímavý příběh. Věci, které spisovatel sepisuje a vymýšlí třeba rok i dva, prožije jedna žena za čtyři dny.

Karin bydlí kousek za Prahou směrem za Újezd nad Lesy. Kolem domečku pobíhali dva jezevčíci a Karinin přítel.

Seděli jsme na prosklené, zateplené verandě. Karin u svařáku a já u svého, ten den klasicky již pátého kafe.

Jen málo jsem se tentokrát ptala. Nemusela jsem. Strhující příběh s happy endem ani moc otázek nepotřeboval…


„Pracovala jsem tehdy jako delegátka. Napřed jsem byla dlouho v Itálii, pak ve Španělsku. Do Bolívie jsem se strašně těšila. Byla to pro mě exotika.
Byl to malý zájezd a byli to moc prima lidé. Asi patnáct jich mohlo být. Samí mladí, věkem ke mně,“
začíná vyprávět Karin svůj příběh, za který by se nestyděl nejeden scénárista…

„Ten den bylo vedro a hodně vlhko. Zdálo se to víc než den před tím, bylo to zátěžové, ale ten výlet jsme měli naplánovaný a těšili se oni i já. Autokar se zpozdil a také poslali jiného řidiče. Navíc jsem ten den ztratila náušnici po babičce, a to mě mrzelo. Jako varování jsem to nebrala. To až to poslední, a stejně jsem neposlechla…“

Co bylo to poslední?
Taková věc divná se stala. Spadl na mě mrtvý pták, když jsem šla k autokaru. Normálně, ze vzduchu mi spadl za krk. Nejsem pověrčivá, ale…

Co jste si myslela?
No, tak napadlo mě, že je to divné právě před tím výletem. I když neměl být daleko, jen k vodopádu asi 80 km.

Vyjeli jsme a cesta probíhala úplně bez problémů. Když jsme ujeli tuším tak něco přes třicet kilometrů do kopce, následovalo prudké klesání. Nádherná příroda a člověk zapomínal na vlhké vedro, které ten den skutečně bylo znát. Nikdy jsem na tom místě nebyla. Všechno, co jsem věděla, bylo z vyprávění, které jsem si pečlivě nastudovala, a právě teď jsem líčila skupince, co uvidíme.

b

Měl to být takový rozjezd před dvoudenním výletem k hraničnímu jezeru Titicaca s plovoucími ostrovy.

Ozvala se obrovská rána a autokar sebou škubnul k pravé straně. Pak už se jen přes mě něco, nebo někdo převalil. Vnímala jsem jen pohyb, cítila jsem bolest v pravé noze, pak zase bolest v zádech a pořád pohyb, záblesky světel, šumění a pak nic. Tma.

První, co bylo zřetelné, byl zvuk, který jsem zprvu zařadila jako silnici. Pak jsem měla dojem, že slyším napouštět vanu. Byla jsem v hlavě zmatená a před očima jsem viděla koupelnu. Nevím proč. Zvuky se po chvíli stávaly zřetelnější a také se od sebe začaly lišit. Slyšela jsem ptáky, vodu, šum listů. Cítila jsem vůni země. Otevřela jsem oči.

Chvíli mi trvalo, než jsem si v kostce vzpomněla, co bylo před tím. My jsme nabourali!!

Netušila jsem, kde jsem, kde je autokar, co je s lidmi, a hlavně jsem neviděla cestu, kterou bych se k nim dostala. Nade mnou byla skála a prales. Neviděla jsem nic. Z nohy se na mě dívalo maso.

Bolelo to, ale zase ne tolik. Mnohem víc jsem se bála, aby se mi do rány něco nedostalo, například moucha. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na takový film, který jsem kdysi viděla. Larvy much v ráně! Utrhla jsem obrovský list a plácla ho na ránu a převázala jsem to jiným listem.

Došlo mi, že musím najít pomoc. Nahoru jsem nemohla, tak jsem sešla dolů k vodě. Neměla jsem nic. Telefon, doklady, prostě všechno bylo v autokaru. Křičet na tom místě skutečně bylo zbytečné. To byte to musela vidět.

Šla jsem po proudu té říčky, protože jsem si říkala, že se třeba vlévá do větší, kde budou lidé. A pomoc pro mě. Co si nejvíc pamatuji, byla moje hrůza z hadů. Tady jich musí být, napadalo mě. Neviděla jsem jediného (smích).

Šla jsem strašně, opravdu na můj vkus strašně dlouho. Bolela mě ta rána a začínala jsem mít strach. Všechno, co jsem si nastudovala o Bolívii před odjezdem, mi teď bylo k ničemu. Politická situace, geografie, obyvatelstvo, živočichové, místní uspořádání, památky, jazyky, zajímavosti... na nic.

Jediné, po čem jsem toužila, byla živá duše. Domluvím se španělsky, anglicky, německy a francouzky, ale bylo mi fuk, jakou řečí by mluvil ten, koho potkám. I kdyby to bylo esperanto, věřila jsem, že by pochopil, co se mi stalo.

Nepřišel nikdo a začínala noc. Schoulená v chroští s bolestí v noze jsem usínala. Poslední myšlenka patřila rodičům.

Myslím, že jsem jenom mrkla, ve strachu nemůžete tvrdě spát.

Dívala jsem se teď do hlubokých, černých dětských očí. Nevím, kdo se v tu chvíli lekl víc, jestli ten malý, tak šestiletý chlapec, nebo já.

Hlavně mi, broučku, neuteč! Napadlo mě.

Usmála jsem se, jak to šlo nejsrdečněji. Jen se díval. Zkusila jsem opatrně všechno od „Hablamos espaňol“ až po „gavarytě pa rusky“... nic.

„Víš, lásko, stala se nehoda. Já brr, brrrm autem a bác, já buc – buc – buc, tady noha, bolí au au, nevím, kde jsem, mám žízeň – víš, potřebuji pít a pomoc „help me, please“ prosím,“ se sepjatýma rukama jsem doufala, že porozumí.

Ukázal směrem za sebe. Lehce se usmál a... utekl.

Jestli to dítě nepochopilo, tak tady nejspíš zdechnu. Přemýšlela jsem, jestli jsem třeba schopna sníst housenku, nebo něco jinýho, syrovýho... Přiznám se, já se strašně rozbrečela.

Karin v tuhle chvíli udělala dramatickou pauzu a já stihla zavřít pusu a utřít slinu.
Vrátil se, Karin?

Vrátil. Už to zkrátím. Byl tam s matkou a rozuměl velice dobře. Je zvláštní, že jsem tu vesnici přešla. Bylo to pár chatrčí, ale… a teď bych asi měla poděkovat, i když oni se to asi – určitě nikdy nedozví.

Tři dny to trvalo, než se povedlo dát o mě vědět. Ti lidé, bylo jich 21 i s dětmi, se chovali přímo báječně. Nejen že se o mě postarali, ale právě otec té malé spolu s jedním mužem museli dlouhé kilometry pěšky do jiné vesnice, kde věděli, že je vůz. Tím jeli do města, kde vysvětlili, že tam mají bílou ženu. Tam to samozřejmě věděli od policie, která byla u nehody. A policie pro mě také přijela na místo, kam mě ti lidé vedli skoro čtyři hodiny – odhadem.

Později jsem se dozvěděla, jak mě hledali, o ochotě i neochotě se zabývat záchranou jedné mladé holky, co padla někam do lesa, i o tom, jak skupině prostě řekli, že jsem na 90 % mrtvá. Ještě že to nestihli hlásit úřadům a do Čech.

Jestli si myslíte, že vyrazí vrtulník s termovizní a rojnice prohledávají okolí, tak ani náhodou. Neštěkl by po mně pes, nebýt těch Indiánů. Byli to Ajmarové. Nádherní lidé.

Střídavě jsem se koulela a padala neuvěřitelných 1200 metrů dolů!

Myslíte si, Karin, dnes, že ten mrtvý pták a náušnice a to všechno bylo varování?
Dneska ano a hlavně jsem o tom byla přesvědčená, už když jsem se probrala.

Máte strážného Anděla, který je schopný, věříte tomu?
Rozhodně!

Přeji Vám za redakci i čtenářky hodně štěstí!

Související články:

   
11.03.2011 - Exotika - autor: Michaela Kudláčková

Komentáře:

  1. avatar
    [9] black.bird.third [*]

    Moc pěkné vyprávění. Ale zažít bych to nechtěla.Sml23

    superkarma: 0 11.11.2012, 14:05:25
  2. avatar
    [8] Rampepurda [*]

    Sml2 strážný anděl byl naštěstí pohotovýSml79 já bych nejspíš narazila na poslední aktivní kanibaly a španělština by mi byla na Sml64

    superkarma: 0 12.03.2011, 04:48:20
  3. avatar
    [7] Michaela Kudláčková [*]

    Dekameron — #5 ..já bych asi dostala schýzu a slupla reději nějaký jedovatý lupení, abych se netrápila.

    Obdivovala jsem, s jakým klidem mi to vyprávěla...

    superkarma: 0 11.03.2011, 18:42:20
  4. avatar
    [6] SNÍŽEK [*]

    poutavý a napínavý příběh,určitě to bylo varování.Všude na světě se najdou dobří lidé co pomůžou Sml49

    superkarma: 0 11.03.2011, 16:30:08
  5. avatar
    [5] Dekameron [*]

    Miško, spíš než slinu u sklopené sanice, bych u tebe jako křehké ženy čekal slzičku v koutku oka....Sml16

    Nebo to byly Pavlovovy reflexy nad pátou kávou?Sml80

    Příběh zajímavý a hodnotný především v tom, že připomíná existenci míst, kde lidský život nemá takřka žádnou hodnotu pro lidi kolem...

    Nevím jak bych se zachoval v takové situaci já. Pud sebezáchovy je mi zatím cizí, předpokládám však, že bych se asi stopro v noci v džungli strachy po.... Sml15

    1. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #7
    superkarma: 0 11.03.2011, 16:06:38
  6. avatar
    [4] femme [*]

    děs běs Sml28 tak z toho bych byla určitě úplně šedivá a šogr Sml22

    superkarma: 0 11.03.2011, 10:59:58
  7. avatar
    [3] Suzanne [*]

    Tyjo, tak to je velmi strhující příběh.Sml22 Gratuluju k přežitíSml67

    superkarma: 0 11.03.2011, 10:42:28
  8. [2] Anai [*]

    Čekala jsem, že hrdinka bude nějaká hrdinná individuální cestovatelka, která s baťohem na zádech zcela sama cestuje pomocí domorodců po exotické zemi.... a ona dokonce delegátka! Zírám, co všechno se může stát ... třeba i mně a taky poučné, že bych měla více zabrat v hodinách angličtiny a ne se flákat Sml16 španělštinu už asi nestihnu....

    superkarma: 0 11.03.2011, 08:52:48
  9. avatar
    [1] Francaise [*]

    Tak tomu říkám zážitek! Sml67 Přiznávám, že to vidím, trochu jinou optikou, protože jsem právě dočetla knížku Poselství od protinožců a jsem dosud v opojení Sml16. Kdo jste četli, asi chápete.

    superkarma: 0 11.03.2011, 08:32:52

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme