Když Marie vzpomíná na své dětství a dospívání, shrne ho do pár strohých vět. Veškeré zážitky, ať už pozitivních, či negativních, mají jednu spojitost, tou je Bůh. Ten ji provázel na cestě života docela dlouho, avšak odchod z domu, nastěhování se do velkého rušného města hodně změnil. Včetně její víry. Tu nikterak nezatracuje. Stále je věřící. Nechce ale být jako otec s matkou, kteří jsou podle jejích slov někdy až fanatičtí křesťané.

„Jejich extrémní pobožnost mě začala otravovat tehdy, když mé kamarádky nosily minisukně, krátká trička, líčily se a randily s chlapci a já nemohla. Do té doby se to dalo. Ano, sice mě nebavilo chodit do kostela, ale brala jsem to jako samozřejmost,“ líčí svůj příběh Marie. Ta se po ukončení střední školy přestěhovala z malé vesničky do velkého města. Už to rodiče pobouřilo. „Vyslechla jsem si několik přednášek na téma drogy, sex, alkohol atd. I přes jejich naléhání, abych zůstala v rodné vísce, jsem odešla. Naše vztahy se začaly zhoršovat. Snažila jsem jim vyjít ve všem vstříc, nechtěla jsem dělat zle. Například se svatbou, oni trvali, že by měla být v kostele, ač jsem to já ani manžel nechtěli. Chtěli jsme se vzít někde u moře. Nelíbilo se jim jméno pro naše první i druhé dítě. Doma jsme neměli žádný kříž, pro ně tragédie. Zkrátka, všechno bylo špatně.“ I přesto Marie mlčela, ale jednoho dne to už nevydržela.

„Jeli jsme k rodičům na návštěvu. Bylo hrozné teplo, takže jsem sebe i děti oblékla vzdušně. Nevím proč, ale úplně jsem zapomněla, že nejsem k našim zcela vhodně oděna. Lehce průsvitné bílé tílko, pod ním černá podprsenka s okrasnými pásy, které z tílka koukaly, krátké šortky, to bylo pro ně čisté zlo. Ihned mi to vyčetli. Padala slova jako lascivní matka bez špetky studu atd. Když máma prohlásila, že jsem špatný vzor pro svou malou dceru, bouchla jsem. Vyčetla jsem jí vše, včetně zkaženého dospívání.“ Na to konto se Marie s dětmi sebrala a odjela. Ještě ten večer jim volala, aby se omluvila, věděla, že to přepískla. Ty jí ovšem jen řekli, že si nepřejí, aby za nimi jezdila. „Prý až v sobě opět naleznu Boha, a vrátím se zpět na správnou cestu, tak se mám ozvat. Nejvíc mě mrzelo, že nás nekontaktovali, když děti slavily narozeniny. Neodpověděli ani na mé přáni k jejich narozeninám. Už je to skoro rok a stále spolu nemluvíme.“

Čtěte také:

Reklama