• Laďka, 31 let:

„O tom, že syna nemiluji, jsem se dozvěděla od své matky. Je pravdou, že jsem čekala, že první pohled do očí Matyáše bude jiný. Vždy jsem slyšela, jak maminky plakaly štěstím, já na něj pouze koukala a žádný hřejivý pocit necítila. Měla jsem ho ale ráda, jen jsem nepociťovala takové to zmiňované uspokojení. Ještě v porodnici se mě máma zeptala, jestli se cítím dobře. Naznačila, že o dítě nejevím dostatečný zájem. Začala jsem nad tím přemýšlet. Dítě jsem nakojila, přebalila, a to, že mě otravovalo jeho brečení, jsem brala jako normální. Když se na to podívám teď, s odstupem času, měla máma pravdu. Jak Matyáš roste, moje city se prohlubují. Teď už vím, že po porodu o žádné extra silné lásce nemohla být ani řeč. Otázkou je, jestli je to (ne)normální?„

  • Kamila, 35 let:

„Musím říct, že své těhotenství jsem nikterak neprožívala. Bylo mi dobře, pracovala jsem téměř až do porodu. Na den, kdy se dcera narodila, v životě nezapomenu. Není to ale kvůli porodu samotnému, ten nebyl až tak příšerný, jak mě některé ženy strašily. Co mě zaskočilo, byl můj pocit, když mi prvně daly dceru. Vždy jsem slyšela, jak je to ten nejkrásnější pocit, já to ale měla naopak. Koukala jsem na toho drobečka a nevěděla, co si myslet. O lásce nemohla být řeč. Všichni kolem mě byli rozněžnělí a já si připadala na nic. Mé smíšené pocity přetrvávaly ještě pár dní. Bála jsem se, že mám laktační psychózu, byla jsem z toho hotová. Když jsem chtěla svůj problém začít řešit, vše se najednou změnilo. Dcerku jsem pak milovala každý den víc a víc. Před měsícem se mi narodila druhá holčička. A jestli to bylo stejné? Ne! Tu jsem bezmezně milovala od první chvíle.“

  • Iva, 40 let:

„S manželem se nám nedařilo počít. Celých 11 let trvalo, než se mi povedlo přijít do jiného stavu. Nemohla jsem se dne, kdy dcerku uvidím, dočkat. O to větší překvapení bylo, když se nedostavil ten pocit, který je všude popsán. Byla jsem z toho hodně špatná. Den po porodu jsem celý den probrečela. Všimla si toho Stáňa, se kterou jsem byla na pokoji. Začala se mě vyptávat, co mi je. Nevím proč, ale vše, co se mi honilo hlavou, jsem jí řekla. Svěřila jsem se jí  i s tím, že svoje dítě nemiluji. Ona se usmála a pronesla, že je to normální. U třetího mimina to už podle jejích slov tak prožívat nebudu. U prvorozeného to i ona tak měla. Slibovala mi, že to časem přijde. A měla pravdu."

Čtěte také:

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama